Poprvé odpolední směna. To znamená, že nevyjíždím z vozovny, ale zatahuji do ní. Mám linku č. 17 a budu mít vůz 14T #9117 ve slušivém zeleném reklamním kabátku na přírodní kosmetiku Weleda. Co za konkrétní vůz budu mít jsem si samou nedočkavostí zjistil už ráno.
Cestou na střídání, které je určeno v zastávce Ke Stírce směr Kobylisy, si říkám, že nesmím potom zapomenout zkoušku kolejnicové brzdy (což je povinností provést u střídajícího řidiče). Vždyť jsem ten zvuk mlasknutí kolejnicových brzd o koleje slyšel celou základku při jízdách domů z Palmovky. Usedám, nastavuji si sedačku a pravé zrcátko. Mlask, nezapomněl jsem, ale byl tam hned druhý stupeň…
Vyjíždím ze zastávky směr Kobylisy. Pěkné esíčko. Buch. Tak i 35 kilometrů v hodině bylo na tramvaj s pevnými podvozky hodně. Vždyť je to výchovná tramvaj! „Ok, takže jeď, aby ti neubližovala,” si říkám.
Příjezd na Kobylisy, vyhlašování zastávky. Sakra, kde je to pomocné světelné výhybkové návěstidlo? Aha tam. Šipka přímo, oba jazyky výhybky přímo, vyrážím. Doléhají k opornici. Dobře, musím si do hlavy opět zatlouct, že poslední pohled musí být vždy do výhybky.
Jedu z Vozovny Kobylisy směr Modřany. Kochám se krásami Trojské ulice a panoramaty z ní, Trojským mostem, pohledem na Pražský hrad z nábřeží, právnickou fakultu, nábřežím u Karlových lázní. Havarijní oprava vodovodu a plánovaný odklon přes Národní třídu.
Křižovatka Národní divadlo, výhybka vlevo, čočky na Jízdu, vyrážím. V tom se ale v oblouku proti vyřítí wana (vůz T3R.PLF). „Zastav, vždyť je tu potkávačka,” zaznělo mi v hlavě. „Jaj, a kdo má přednost,” zacvičující mi říká, že já. Ufff, oddychnul jsem si. Přiznám se, bohužel, začátek potkávačky jsem zaregistroval. Skončilo to ale dobře. Opět se osvědčilo pravidlo, když nevíš, uvažuj, jako bys byl v té horší situaci.
Zastávka Přístaviště, začíná rychlodráha a 50tka se stává pomalou rychlostí. Kopečky nahoru a dolů, nechávám se vyvážet a dovalovat do zastávek. Musím hlavně do nich dobržďovat s citem, a to mi šlo. Celou trasu jsem očekával záludnost ve vyvěšených omezených rychlostech, ale nikde nic. Od konce kurzu většina z nich totiž zmizela, přesto jsem nejel na nejvyšší dovolenou rychlostí 60 km/h a pozorně koukal vzhůru.
Cesta z Modřan na Výstaviště. Rozjíždím to z Palackého náměstí na Jiráskovo. Čočky u Tančícího domu. Marně z dálky hledám druhou tečku. Na tyto čočky ale není zdaleka dobře vidět, protože jsou za obloukem. „To máš jednoduchý, vidíš tečku dole, máš do Jízdy, vidíš jí vlevo, máš na Stůj,“ tak mi pravil zacvičující. Navíc, pokud mají vlevo odbočující auta na semaforu zelenou šipku, máš určitě na Stůj. Bylo do Jízdy a já se vřítil do křižovatky a následně zastávky. Sakra, tohle nevyšlo, dveře od kabiny jsou za sloupkem. Nevadí, hlavně že jsem zastavil citlivě, vždyť tyhle dveře nejsou důležité. Příště ale zastavit u sloupku, říkám si vduchu. Příjezd do smyčky Výstaviště Holešovice, obrat a jízda zpět do Modřan.
Slíbil jsem babičce, že když se nemůže na mě přijít podívat na zastávku, že jí aspoň na dálku zamávám. Sjíždím do zastávky Modřanská rokle a začínám symbolicky mávat. Jaj, sloupek se blíží. Tentokrát to bylo prudší brzdění…
Vyjíždím od Přístaviště, křižuji silnici a opět se dostávám na běžnou ulici. Za obloukem zrychluji. „Ale zas tolik to nepřeháněj s tou rychlostí,“ ozývá se od zacvičujícího. Měl jsem tam o něco více…
Opět čočky u Tančícího. Vidím jednu tečku dole, v pohodě. Letím přes křižovatku, začínám brzdit, sloupek se přibližuje. A pak v pravém zrcátku oddaluje. Zastavil jsem u sloupku. Sice až prvními dveřmi pro cestující, ale zastavil hezky plynule. A zrovna vystupoval kočárek.
Je podvečer, před půl osmou a přijíždím do zastávky Trojská. Zde na mě vyčkává asi 8 cyklistů. No co, vezmu je. Nastává větší zdržení, to než se všichni do vozu naskládají. Byla pak sranda v zrcátku pozorovat, jak následující zastávky kola vystupují, a pak zase nastupují. To proto, že ti co vystupovali dříve byli vzadu, a tak jim ti blíže u dveří museli uvolnit místo.
Zbylé kolo se nic zásadního, co by mělo historický význam, nestalo. Cestou do Modřan se stmívalo a cestou zpět domů, do vozovny, již byla tma. A tak jsem se kochal osvětleným Vyšehradem, Podskalím, Karlovým mostem, Pražským hradem, Rudolfinem, Letenskými sady, Trojským mostem a Trojskou. A pak samozřejmě halou vozovny, kdy už některé tramvaje byly uloženy ke spánku. Tyhle scenérie miluji.
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
