Zápisky občasného tramvajáka (34): Silvestrovská směna

Přestože jsem dal plánování požadavek, že mohu na silvestra ranní, žádnou směnu jsem nedostal. Z vypadlých směn se ale na mě smály 3 směny z Kobylis. A to 93 s nástupem v 3.54, 96 ve 4.14 a 17tka s nástupem nějakých 5 hodin. Když jsem nastupoval na svojí včerejší ranní, zeptal jsem se výpravčí, zda jednu z nich nemá volnou. A ona, že má 4 zálohy a 3 vypadnutá čísla, takže nepotřebuje. Odešel jsem proto zklamaný.

Po asi 20 minutách mi ale volá: „Tak co, odjel bys nám něco zítra? Byl bys ochotný?“ „Určitě chci,“ a začala mi sdělovat, co má volného. Tak jsem jí zastavil, že vím, a že mě zajímají ta noční pořadí. Linku 17 jsem totiž nechtěl. Pod 93 se skrývala denní 10tka a pod 96 zase 14tka. Linku 10 budu mít dnes, takže vyhrála linka č. 14. Ta nejdelší ze tří neobsazených směn.

Ještě ten den jsem si zjišťoval, co na tom pořadí v předchozí dny bylo vypraveno. Ač negarant, tak pokaždé 14T.

Ráno jdu do výpravny s tím, že budu mít poršáka. A ne. Výpravčí povídá: „Máš soupravu  #8486+8487.“ Já na to: „Super, nádhera, oba vozy s klimoškou.“ „Tu teď určitě využiješ,“ zkázala. „To ne, ale ta souprava vypadá hezky, je zvláštní,“ pověděl jsem jí a usmála se. Oba vozy mají klimatizaci kabiny řidiče, ovšem nefunkční, takže jsou vlastně těžítky. To mi ale vůbec nevadilo, byl jsem rád za zvláštní soupravu.

Další nádherné zpestření přišlo zanedlouho. Setkání se s kamarádem (co právě měl tu vypadnutou 10tku) a dvěma kolegy z kurzu. Byl jsem v euforii, a to takto brzy ráno.

Vstávání ve 3 hodiny a ještě k tomu o silvestrovském dni. Hrozný. Takže jsem se jednoho kamaráda zeptal, jak se přinutit být tak brzy ráno čilý. Pouštět si do kabiny čerstvý ledový vzduch, pít kafe a zobat hroznové víno. Narychlo si proto dokupuji víno a ledové kafe, které si následně přelévám do termosky. 

A jo, pomohlo to. Z Kobylis jsem jel na Palmovku a stama tentokrát vpravo na předmostí Libeňského mostu a hned do centra (můj další projetý v pravidelném provozu nepojížděný oblouk). Když jsem poprvé přijel na Vysočanskou, kupodivu jsem se cítil svěží. A to bylo teprve 6.54 a já byl na nohách už 3 hodiny. 

Jak se začalo rozednívat, byla jízda kilometr od kilometru mnohem příjemnější. Navíc, ve městě začalo tramvají přibývat.

Ráno byl celkem mráz, takže mi to všude klouzalo. Hlavně ten nečekaný smyk byl zrádný. V průběhu dopoledne se nástraha v podobě kluzkých kolejí objevovala již pouze v Michli, ale zase na dlouhém úseku od Synkáče po Spořilov.

Hrozně fajne jsou oba semafory na Bohdalci, jak ten křižovatky, tak dole u Baumaxu. O víkendu mi čekat na horních čočkách nevadilo, protože jsem věděl, že díky slabému provozu prostoj stáhnu. Dostat tyhle čočky před nosem na Stůj totiž znamená strpět 90 s trvající cyklus křižovatky. Dolní jsou zase fajne, když člověk jede shora z kopečka a do Stůj to padne v těsné blízkosti při rychlosti přes 45 km/h. Takže stůj nestůj, bezpečnější to bylo profrčet. Kdybych šel do brzdy, měl bych stejně smyk.

Při poslední jízdě ze Spořilova na střídání přijíždím k čočkám křižovatky. A samozřejmě, že přede mnou padly na Stůj. Zastavit, ač prudčeji, bych zvládnul. Ale ne, přece opět nedovezu soupravu na střídání pozdě, a míjím vodorovnou „čáru“ čoček. Na střídání jsem dojel na čas.

Střídání bylo boží, asi zatím nejhezčí ze všech. Protože bydlím ve Vysočanech, po střídání pro mě bylo nejjednodušší pokračovat v trase spoje jako obyčejný cestující.

Při cestě z města nejvíce lidí vystupovalo na Masaryčce a Labuti. Přes Těšnov jsem jel pokaždé naplněný tak, že jsem vezl přibližně 10 lidí. Projíždím sjezdovou vexlí před Vltavskou a odemykám si kabinu. Zastavuji u sloupku a cestující vidí k soupravě přicházet tramvajáka, právě střídajícího kolegu. Otvírám kabinu, beru na sebe bundu a opouštím jí. Do toho kolegovi vykládám, že vozy a trať ok, že to akorát v celé Michli klouže. Loučím se s tím, že s ním pojedu na Gong. A přesouvám se k prostředním dveřím a nastupuji do nich. Ty výrazy cestujících po mém nástupu byly nádherné. Téměř všichni uvnitř si mě totiž začali sjíždět od hlavy k patě a vytvářeli si o mě dojem. O tom člověku, řidiči, který je doposud vezl. Nejspíše je vystrašil můj mladistvý vzhled. Při bližším pozorování by ale zahlédly mých poměrně hodně šedivých vlasů. Cítil jsem se jako zloduch. A bylo vidět, že čekali, co budu dělat. Plánovaně jsem si nasadil do uší sluchátka a začal relaxovat. Středem pozornosti jsem byl ještě nějakou dobu.

Je závěrečný den roku 2020, poslední letošní směna, takže to chce zpracovat nějakou tu mojí „jezdící“ statistiku…

Tak mládí vpřed a novým tramvajovým zážitkům vstříc do roku 2021!

Text: Karel Martinů


O seriálu Zápisky občasného tramvajáka

Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.