Údajně je na pátek hodně vypadaných směn a brigádníci už mohou jezdit. Co si po práci střihnout odpočinek na tramvaji. Volám si o odpolední šejdrovou 17tku s předepsanými T3R.P. Těším se tak po dlouhé době na šlapací tramvaj. 17tku jsem měl už 2x, lze proto říci, že její trasu celkem znám. Budu se tak moci více soustředit na techniku jízdy. Zjišťuji ale, že celý týden na daném pořadí bylo vypravováno 14T. Tak uvidím.
Přebírám si klíčky od vozu #9147, 14T. Vyrážím poprvé na linku během všedního dne. Jaké to bude, co mám čekat?
Po výjezdu z vozovny mířím do Modřan. Vyjedu svah mezi Belárií a Modřanskou školou, přidám do jízdy a bzučák začne houkat. Začne svítit kontrolka Síť a vůz jede samovahou. Ihned provozně zastavuji. A přemýšlím, co to může být. Přede mnou jelo 15T, už mi zmizelo v oblouku a proti jede 14T. Výpadek měnírny to tedy být nemůže. Další možnost, snad jsem přišel o polopantograf? V tom kontrolka Síť zhasne, bzučák vymizí a já se pozvolna rozjíždím. Uff. Příčinou bylo skutečně to, že došlo ke krátkodobému výpadku měnírny, protože v daném úseku bralo moc vozů šťávu.
Dojíždím na Strossmayerovo náměstí z centra a v dáli pozoruji, že výhybka zůstala po předešlé tramvaji v bloku. Tedy ji nemohu dálkově přestavit. Přijíždím do zastávky a zjišťuji, že první výhybka je napřímo, druhá vlevo. No nic, tu druhou výhybku musím přestavit ručně. Na Kamenickou přeci nechci, já potřebuji přímo k Veletržnímu paláci.
Přijíždím na Čechovu čtvrť ve směru centrum a koukám, že na zastávce vyčkává pán na elektrické tříkolce. Jak dojíždím ke sloupku, dotyčný pán mi mávnutím oznamuje, že bude ke mně nastupovat. Bude to moje první použití plošiny. Po odbavení se pána zeptám, kde vystupuje, praví že na Palačáku. Zastavím v zastávce Palackého náměstí a jdu pánovi pro výstup vyklopit plošinu. Pán slušně poděkoval a popřál mi pěkný den, vyřídil jsem mu stejný pozdrav. Musím uznat, že pán byl velice poctivý a před výstupem také zmáčknul tlačítko Plošina, které mi tak do kabiny předalo akustický a vizuální signál žádosti o výstup s plošinou.
Okolí zastávky Ke Stírce je pro linku číslo č. 17 10tkových rychlostí ráj. Napočítám tu totiž 3 omezení rychlostí do 10 km/h. První je před zastávkou z důvodu výkopových prací vedle tratě. Druhá v místě splítkové výhybky z důvodu jejího špatného technického stavu. A třetí v oblouku do ulice Klapkova, protože to je místo s největším záporným převýšením kolejnic v Praze. Ještě před vjezdem na výměnu se čočky navolí na Jízdu pro odbočení vpravo, a jen výjimečně Jízda nevydrží do té doby, než se vůz nedovalí 10tkou přes výhybku. Zatím vždy mi Jízda vydržela. Teď ale bohužel ne. Že nedostanu signál Jízda zjistím podle zhasnutého výzvového návěstidla. Musím proto vyjít ven a navolit do krabičky. Sotva usednu do sedačky, už mi bliká výzva a padá Jízda a já se rozjíždím.
To stejné půlkolo o několik minut později na křižovatce Palackého náměstí. Vidím, jak na mostě jede 5tka, které jsem chvíli viděl zadek. Dojíždím ke křižovatce a opět výhybka v bloku. Musím si tu druhou jít ručně přehodit. Zrovna Palačák. Ale nevadí mi to, protože bych se stejně nevešel do zastávky. V zastávce totiž již stála 3jka a z Palackého mostu se za ní zařadila 7čka. Jízda mi vyšla akorát tak, že se celé nástupiště zastávky uvolnilo a já mohl zastavit u sloupku.
Dnes mě hrozně zklamali cestující s kočárky. Téměř celou dobu jsem ve voze měl minimálně jeden kočárek. Žádný z nich, mi ale neoznámil ani nástup, ani výstup. Ano, dojížděl jsem na Čechovu čtvrť a slyším dvakrát bzučák. Vida, alespoň někdo. Zastavuji, otevírám dveře a z vozu vystupuje pouze jedna paní. Zastávka na znamení a paní nevěděla, jak se správně oznamuje žádost o výstup. Byl jsem zklamaný. V zastávce stálo několik lidí, takže bych stejně musel zastavit. Když kočárek vystupoval, samozřejmě mi výstup neoznámil.
Výjezd z vozovny byl v pohodě, ale co zátah? Budu zatahovat teprve podruhé. „Zatáhni napůl na 19. kolej,“ oznámil mi pracovník depa (slangově depák), který mi přejímal vůz. Byl jsem si nejistý, zda jsem pochopil, jak to myslel. Ujistím se proto otázkou, zda mám stát ve vratech a vrata tak nezavřu. „Jo, půlkou v hale, půlkou venku.“ Cestou po objízdné koleji jsem zamával místnímu zajícovi. Bobek s bílým ocáskem se hned na to dal na útěk. Zastavuji za poslední sjezdovou výhybku a jdu si přehodit výhybky. Tágem jedu v koleji od vrat haly po vůz, pro jistotu, abych vůz neposlal na jinou kolej. Chci jít provést zpětný pohyb a nic, vůz stojí. Že já jsem nedal revers vzad? Taky že ano. Letím přes celý vůz do kabiny a zase zpátky. Rozjíždím se a mířím do haly. Vůz odstavuji za Pražačkou. To je vůz evidenčního čísla #9121, co jsem měl na pokurzovém zácviku. Zastavuji před lávkou, co byla mezi čumáky Pražačky a mého Poršáka. Odcházím do kabiny a depák na mě volá, zda nestojím zbytečně daleko, že z 20. koleje by nemusel vyjet, protože mu stojím v průjezdném profilu. Dobře, tak ještě popojedu. Ale dostávám strach, abych nedojel stylem laminát na laminát. Hlemýždím krokem se přibližuji a několikrát se raději pohledem z venku zjistím, zda mohu jet. Výborně, tak teď správně odstavit vůz. A co dveře v salonu, mám je otevřít (jako se to při stání v hale dělá), nebo nechat zavřené? Přimlouvám se k možnosti nechat otevřené pouze dveře do kabiny. Revers do nuly, vypnout řízení, vypnout baterku, reset Apexu, sebrat batoh, klíče od vozu, desky a rychle do výpravny.
A hurá na zasloužené pivo domluvené během výjezdu s kolegou z kurzu, když jsme si vedle sebe připravovaly vozy.
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
