Když už se to brigádničení dostalo po koroně do režimu, který jsem si představoval, rozhodl jsem se, že si budu chtít minimálně jednou v týdnu zajezdit.
V tomto týdnu jsem jako vždy žádnou směnu naplánovanou neměl, takže jsem si řekl, že si vyberu směnu, co bude mít pro mě relativně pozdní začátek a zátah brzy. Neobsazená žižkovská 16tka s eRPé. Beru. Navíc, 16tka byla ve výluce a jezdila po Vinohradské a končila na Náměstí Bří Synků. Po dolní Vinohradské jsem od kurzu nejel a chtěl jsem si i projet obratiště na Synkáči. Konec směny zpestřený prvním pokurzovým zátahem na Žižkov. Jako vždy, byl jsem i teď hrozně natěšený.
Strašák jménem Sokolovská, trať s častým výskytem dopravních nehod vzniklých na přejezdech při levém odbočení. Bydlím tu, takže vím, co mám zde očekávat a že se mám zrovna tady ještě více zajímat o pravé zrcátko.
Jedu od Gongu k Poliklinice a pozoruji, že auto jedoucí přede mnou před přechodem pro chodce zpomaluje. Začínám proto také brzdit. Mezitím zpozoruji, že auto chce na přechodu pustit chodce přejít. No jo, ale ví chodec, že se k jeho plánované trase přes koleje řítím? Pro jistotu jsem proto cinknul a začal ještě intenzivněji brzdit. A chodec nic. Začínám cinkat ještě více a to už jdu plně na brzdu. Hej, já brzdím a skoro nezpomaluji?. V dáli před sebou vidím na silnici kropící vůz. Aha. Voda se dostala na koleje a já po nich kloužu jak splašené sáňky. Kola jsem měl ve smyku. Pustit brzdový pedál, podsypat si a zase začít brzdit, to abych kola neobul (nevytvořil na nich ploché plošky). Všechno tohle se odehrálo asi v 10 sekundách. Chodec mě zpozoroval a zastavil se uprostřed přechodu. Přes přechod jsem projel celkem rychle, všechno ale dobře dopadlo. Pokud si dobře pamatuji, měl na uších sluchátka…
Jedu rozjetý od křižovatky Nákladové Nádraží Žižkov na Želvu a zdravím se s protijedoucím kamarádem. Posléze upnu svůj zrak na čočky před sebou a vidím na nich Stůj. Co teď? Jsem od nich relativně daleko, takže jsem věděl, že kolem nich už nemůžu prolétnout, protože by to vyšlo akorát tak, že odbočující auto vyčkávající na zelenou by bylo v okamžiku mého průjezdu v mé dráze. Vhod jsem musel začít pumpovat kolejovkama, postačovalo je použít ale jen na první stupeň, tedy jen těmi na zadním podvozku obou vozů. Dobrzdil jsem tak, že jsem měl čočky v polovině předních dveří.
Pumpování. Zaaretovatelnou polohou brzdového pedálu, polohou Zaparkováno používané při stání, je první a druhá poloha kolejnicových brzd. První poloha je pro aktivaci kolejovek na zadním podvozku, na druhé se spustí všechny kolejovky. Kdyby se hned použily všechny kolejovky a držely se, cestující by popadali a ještě k tomu bych mohl obout kola. Proto se pro případy nutnosti intenzivnější brzdění používá právě pumpování, při kterém je sice brzdná dráha delší, ovšem brzdění je právě pro vůz a cestující příjemnější.
A co to tedy znamená to pumpování? Umístění brzdového pedálu pod polohu Zaparkováno do stupně kolejovek, krátké držení v této poloze, uvolnění pedálu zpět do zaparkováno. A toto neustále opakovat, dokud je potřeba. Já si v této situaci zapumpoval 3x s tím, že jsem pak musel zastavit na všechny kolejovky.
Druhé kolo jsem měl povětšinou stabilní zpoždění 4 minuty. Větší provoz a více cestujících, uteklá světla na křižovatkách, čekání na dobíhače. Tyto aspekty se postupně sčítají, a proto následně vzniká zpoždění. Já ale nikam nespěchám! Naopak, poslední půlkolo směrem na Lehovec okolo 19. hodiny jsem zase býval předjetý, a tak jsem na určitých zastávkách, kontrolních bodech, vyčkával do nařízeného času odjezdu dle jízdního řádu. Vrcholem bylo půlminutové čekání na Palmovce a Divadlu Gong. Kdyby tam aspoň bylo na co koukat, ani ti přejetí holubi tam nebyli.
Před zátahem se vykecávám s kolegou, kamarádem z Kobylis a následně s kolegou z kurzu. Oba jsme šťastný, že jsme se konečně setkali na trati jako řidiči. A pořizuje mi fotku, jak jsem za panelem. A pak na Špitálské nenáhodně přistoupil kamarád, se kterým jsem byl domluvený na pozátahové pivo. Zároveň jsem tak oslavil úspěšnou směnu za oblíbenou žižkovskou vozovnu.
Zátah na Žižkov a jeho zrádný kruh. Jak že to instruktor říkal v kurzu? 1.-9. kolej najet do kruhu vpravo tak, abych potom provedl zpětný pohyb a měl zadek proti vratům. 10.-19. zase vlevo. A kde zastavit, abych byl všemi vozy za zajišťovačkou a mohl začít „couvat“. Vlevo na kruhu za bílou krabici, vpravo před čumákem nabouraného eRPé. Pamatuji si to dobře? Kamarád z Žižkova mi potvrzuje, že ano. Přijedu před vrata a vystupuji, abych si zjistil na rozpisu zátahů, na jakou kolej má moje pořadí zajet. Rozpis není seřazen podle času zátahů, ale podle linek. Byl jsem nějak zmaten a úplně jsem zapomněl, jakou že jsem to jezdil linku. Proto jsem se podíval na čelní orientaci, linka 16, a pořadovku, pořadí 809. 14., kolej, tedy vjet do kruhu vlevo.
Zatáhnu do haly, vypínám vůz a do toho přichází depák na kontrolu vozu. „Máš všechno,“ zvolává. „Jojo,” odpovídám. Odcházím na výpravnu, ale ještě předtím si dělám fotku. Podívám se, zda vyšla a vidím, že jsem tam ponechal pořadovky. Vracím se do vozu a depákovi říkám, že ještě ne, pořadovky. A navzájem se usmějeme. Svého instruktora z kurzu prostě nezapřu.
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
