Rozhodování, zda si vzít odpolední část kobyliského šejdra na lince č. 10, či 24. Směna na lince č. 10 byla sice kratší, ale s vozy T3R.P. Na lince č. 24 směna ačkoliv delší, s vozem 14T. Protože směna na 10tce začínala pro mě poměrně pozdě, přikláněl jsem se k výběru 24-ky, přestože bych si rád zařídil na tramvaj s pedály. Vše ale záviselo na tom, zda výpravna v Kobylisích nemá hodně záloh, jinak bych měl smůlu. A taky se tomu stalo. „Mám dvě vypadlá čísla a 7 záloh, to ti dát nemůžu. Zkus Vokovice, tam jsou dvě vypadlá a 5 záloh, tam určitě uspěješ,“ zaznělo od ochotného výpravčího z mé domácí stáje.
A co že tam měli volného? 13tku, klasickou odpolední část s brzkým začátkem a na eRPesu. A pak 26tku, s nástupem v dalekém Veleslavíně, na 15T. To bych střídal kamaráda. Dilema rozhodování. Bylo nepěkné počasí, navíc pátek, rozhodl jsem se proto pro klidnější linku č. 13 s T3R.P. A dostal jsem jí. Takže přece jen pojedu šlapací tramvají, kterou jsem od začátku chtěl.
Linka č. 13 nejede přes centrum, její trasa je jednoduchá: přímo po Černokostelecké plynule navazující na Vinohradskou, u Muzea doleva na Pavlák, následně na I. P. Pavlova doleva na Mírák a pak po Francouzské a Moskevské na Čechovo náměstí.
Sólem, tedy jako jsem odjezdil převážnou část jízd na cvičce.
Jak mi sdělil onen kamarád, 13tka je v pohodě linka. Nevím jak na to přišel, pro mě to byla zatím nejpestřejší směna.
Střídání na Muzeu směr Pavlák. Po kolegovi absolutním tankistovi. Sedačka dole, sluneční clona totéž. Tedy zrcátka pro mě nastavený zcela jinak, tmavý palubní počítač. Přenastaveno, a jedem!
Na Čechově náměstí se končí na jedné koleji společně se „špičkovou” linkou č. 4. Bylo ale teprve krátce po 13. hodině, tedy 4-ka ještě nebyla v provozu.
Proto, aby obě linky jely na svůj čas, musí potom stát v uspořádání za sebou 4, 13, 4, 13. Jinak to bude chybně a na odjezdu nastane jejich vzájemné blokovat.
Odstavuji se ve smyčce Černokostelecká a doupravuji si kabinu, sedačku a zrcátka. Jak mám čas odjezdu, začíná pršet. To je tedy pěkné! Abych viděl ven přes stíratelnou plochu stěračů, musel jsem jít se sedačkou poměrně nízko. Tedy, tím se mi zase absolutně změnily pohledy v zrcátkách a já si je v prvních zastávkách na trase musel upravovat podle nového umístění sedačky, které jsem usoudil, že se z důvodu předpokládaného nevyzpytatelného počasí vyplatí ponechat po celou část směny.
Odjíždím z výstupní Čechovo náměstí a dispečer volá všem vlakům linek č. 11 a 13, že z důvodu cizí dopravní nehody je obousměrně přerušen provoz u zastávky Vinohradská tržnice. „Dobrá, než tam dojedu, je to s aktuální pauzou 20 minut, to by už mohlo být průjezdné,“ říkám si. Jen co se začínám rozjíždět do nástupní, volá dispečer, že je nehoda na delší dobu, a že linky jsou proto odkloněny přes Šumavskou a Orionku. „To je tedy bezva,“ zamumlám si.
Blížím se do zastávky Jana Masaryka (poslední zastávky na pravidelné trase), již nastavuji v palubním počítači Síťový režim (který se používá při odklonech linek mimo jejich pravidelnou trasu) a odemykám kabinu, abych to sdělil cestujícím. A do toho volá dispečer. A mě!
„KGX 5 volám KGX 813/65 příjem,“ a hmatám po vysílačce. „Já KGX osm set třináct šedesátá pátá příjem,“ sdělím. „Pane řidiči, odklony jsou zrušeny, zrušte síťový režim a jeďte normálně po své trase, příjem.“ „Ano rozumím, odklon zrušen a jet po své pravidelné trase, příjem.“ „Ano děkuji, KGX 5, konec.“ Uff.
A venku se zase udělalo příjemné počasí.
Dojíždím od Radhošťské ke křižovatce Flora a vidím, jak přes ní od Olšan projíždí 5tka. Ach jo, bude mě až na Černokosteleckou blokovat. Naštěstí byla opožděná, a tak v žádných kontrolních zastávkách nestála do času odjezdu. Takže jsem vlastně na Černokosteleckou dojel sotva s minutovým zpožděním. Na Černokosteleckou jsem ještě během směny jel 3x a vždy se na Floře 5tka přede mě dostala, pro mé štěstí, pokaždé zpožděná.
V křižovatce Želivského je nově změněná preference tramvají, takže se stává, jako teď, že ta 5tka přede mnou projela, já za ní dostal na čočkách Stůj, ovšem po chvíli jsem i já dostal do Jízdy. Což ovšem řidiči autobusů ještě neví, že toto čočky udělají, takže jen co tak 5tka projela, vjel mi do kolejí a čekal, až auta ve volném směru dostanou červenou, a on tak bude moci bezpečně provést levé odbočení. Mezitím jsem ale do toho přijel já, takže byl bezradný. Mávnul jsem proto vždycky na něj jako že, ok. Že chápu. Tohle se opět stalo pokaždé, když jsem křižovatkou projížděl, protože jsem vždycky jel za 5tkou. Jednou jsem ale zůstal stát v křižovatce, protože co jsem se chtěl rozjet, auta v ke mně kolmém směru dostala zelenou. A jak jsem byl pouze o jednom voze, začali proudit auta i kolem zadku. Takže jsem spolu s eRPesem smutnil. Naštěstí se objevila mezi auty krátká mezera, a tak jsem z křižovatky vystřelil.
Dojezd na Černokosteleckou, pauza, pár minut do odjezdu a pršet opět začíná. No nic, opět bude zábava se stěrači. Tentokrát ale pršelo hodně. Stěrače mají k výběru 3 režimy. Cyklovač s možností časového nastavení, rychlé stírání a jednorázové setření. Režim rychlé stírání, respektive jeho motorek, dělá neskutečný hluk, takže je pro mě lepší používat cyklovač s tím, že do toho mohu využít jeden cyklus a cyklovač se tím nezruší. Což jsem se tento postup naučil pak dělat před příjezdy do zastávek a křižovatek, abych měl přehled o dění na nich. Naučil, ehm, objevil a začal používat několik minut předtím. To protože se mi dosud silný a intenzivní déšť vyhýbal.
A pak jsem z Černokostelecké vyjížděl pokaždé, 3x za deště. Paradox, vždycky pršelo jen cestou na Čecháč, cestou zpět nic.
Nejzáživnější byl poslední výjezd z Černokostelecké už na střídání. Silný déšť, tma, v zrcátku vidět jen reflektory souběžně jedoucích aut.
Máme už 15. hodinu, linku č. 4 v provozu, a od Vršovického náměstí sjíždím na Čecháč. Podívám se vpravo, jak na konečné stojí za sebou tramvaje. Vpředu před nástupní 4-ka, za ní 13tka a za ní: „sakra, přeci já! Něco je špatně.“ „Však na křižovatce Pavlák, odkud jedu s 4kou v souběhu jsem žádnou neviděl, tedy předjet jsem jí nemohl,“ říkám si. Odstavím se tedy za tu 13tku pořadí přede mnou a koukám, kdy má odjíždět. O 10 minut dřív než já. Já tu mám pauzu ale 8 minut, to už měla být pryč. Zazmatkoval jsem, zda třeba jsem Čecháč měl objíždět v opačném směru. Ale ne. „Kdyby něco bylo blbě, tak by se dispečer přeci ozval,“ říkal jsem si v duchu. Tak nic. Vypínám se do odpočinkového módu a uvidím. Pět minut před mým odjezdem se rozjíždí na Smíchov 4-ka, a za ní hned 13tka. To už ale do výstupní vidím přijíždět 4-ku. „Aha, 13tka byla opožděná, takže se na Pavláku před ní dostala 4-ka. Ta čekala na svůj čas odjezdu, tedy pořadí 13tky přede mnou udělala zpoždění 5 minut,“ jsem si odvodil.
Italská, Vinohradská tržnice, ve všech těchto zastávkách směrem z centra je zastávkový mys, kde auta jezdí kolem nástupiště, a tak tramvaj stojící v zastávce jim znemožňuje průjezd. Není proto zde vhodné stát delší dobu, než je nutné. Jiřího z Poděbrad, zde sice ostrůvek, ale zase poměrně dlouhý cyklus na křižovatce. Tady zase chce vychytat „zelenou“. Rozjíždím se od Jiřáku a kontroluji si čas odjezdu z Radhošťské, protože je kontrolním bodem. „Sakra, do odjezdu mám 3 a půl minuty a do ní přijedu tak za minutu,“ a ubírám z jízdy. Přesto, do Radhošťské přijíždíme o 2 a půl minuty předem. A chci se začít kochat. Ale není čím. Ty 2 minuty neutekly, mně vůbec, předpokládám i mým cestujícím…
O kolo později jsme na Čechově náměstí linky seřazený jak máme, přesto opět předjetí před Radhošťskou. Cestou k ní jedu pomalu, auta vyjíždějící z bočních ulic pouštím na Vinohradskou. To aby předjetí nebylo tolik nápadné. Tentokrát předjetí lehce pod 2 minuty.
Na Floře přede mně 5tka, na křižovatce Želivského bus v kolejích, odjezd z pauzy na Černokostelecké a začíná pršet. Déjà vu a začnu se neskutečně na celou kabinu chechtat.
Naposledy odjíždím z Čecháče na Černokosteleckou. Stojím v zastávce I. P. Pavlova a protijedoucí řidička mi místo pozdravu ukazuje ruce v pěsti jdoucí proti sobě. Bouračka někde blízko. „Achjo,“ zvolám si. Dispečer zatím nic nehlásil. Čekám na čočkách od Muzea a v dáli před sebou vidím soupravu eRPes na varovných světlech. A stojící auta za ní. Dostávám signál Jízda. Před sebou mám místo tak na tři čtvrtě vozu, zadkem pak budu stát na přechodu pro chodce. „Mám tam vjet,“ přemýšlím. Vidím, že tramvaj auta objíždí, tedy budu moci popojet. Auta celkem svižně jedou, proto, než chodcům padne na přechodu zelená, já už budu pryč. Mám rozhodnuto, vjíždím na Vinohradskou. A vyšlo to nádherně. To už kolem projíždí kolega s protijedoucí 13tkou, vrtí hlavou, koutky úst dolů, ruce v pěst a proti sobě. Tím mě ujišťuje, že je to skutečně ta nehoda.
Přijíždím do zastávky Italská a volá dispečer. „Ach, tak co to je,“ a nastražím uši. „KGX pět volám KGX osm set třináct šedesátou pátou, příjem.“ Chacha, dlouho jsem si s dispečerem nepovídal. „Já KGX osm set třináct šedesátá pátá, příjem.“ „Za zastávkou Italská je před vámi dopravní nehoda s cizí účastí, dispečer už jede na místo, informujte v tomto smyslu cestující.“ „Rozumím, vidím jím, stojím zrovna před ní v zastávce.“ „Děkuji, KGX 5 konec.“ To už jsem ale mezitím popojel ke sloupku. Takže dávám varovná světla, otevírám dveře a kabinu. „Vážení cestující, před námi je nehoda, nevím za jak dlouho pojedeme,“ a já měl v tu chvíli prázdnou tramvaj. Na varovkách, v zastávce, a auta mě objížděla zleva. Asi za minutu dorazil dispečer a po 5 minutách jsme se rozjeli, promiňte, já sám. Ale na Vinohradské tržnici mi už nastoupili dva cestující.
Ještě nesmím zapomenout na setkání s kolegyní z kurzu na Jana Masaryka. Ač bylo na poslední chvíli, přesto jsme si intenzivně zamávali. Chudák kolegyně se mi pak omluvila, že mě viděla na poslední chvíli a že mi to sluší. Toto vždycky dokáže potěšit.
A pak, přepínač na Stěrače je vlevo od přepínače na osvětlení vozu včetně interiéru. Několikrát se mi stalo, že jsem místo po přepínači na Stěrače (abych si nastavil cyklovač umístěný v levé poloze) sáhnul vedle a otočením přepínačem vlevo jsem kompletně zhasnul celý vůz včetně zářivek uvnitř. Žádný křik od cestujících jsem ale neslyšel. Takže dobrý. Když se mi to stalo popáté, musel jsem zvolat: „Ty jsi ale pako!“
Ještě jednu vzpomínku mám ze směny na sólíčku. Byl jsem hrozně mrzutý, že jsem v pravém zrcátku nemohl pozorovat panťák druhého vozu. Protože jsem ho neměl. Ovšem, zase jsem si užíval průjezdy přes křižovatky a oblouky. Jak jsem byl krátký, prolétl jsem přes ně, ani jsem o tom nevěděl. Jooo s 14T je to vždycky na dlouho.
Co mi směna na lince č. 13 dala? Vzpomínky na kurz, protože jsem jezdil v sóle po naší snídaňové trase na Žižkov přes Vinohradskou ulici. Další možnost jízdy na tramvaji tohoto typu. Jak pracovat se stěrači, protože mi konečně pršelo. Současně jsme snad už našel ideální výšku sedačky u tramvají s pedály. Opětovnou zkušenost s vysílačkou při komunikaci s dispečerem. Kolegialitu vůči pro mě neoblíbeným autobusům. A další nespočet zkušeností a zážitků.
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
