Zkráceně anabáze s tím, jak jsem se dočkal svojí vysněné směny. Ve čtvrtek volám na Žižkov, zda mi dají na zítra neobsazenou směnu (už ani nevím, co jsem chtěl za linku). Nedali mi ji, protože měli hodně záloh. Tak si mě alespoň výpravčí napsal, že bych měl zájem o nedělní ranní, kdyby vypadla.
Přes sobotu se uvolnila na neděli, sice odpoledne, ve Vokovicích 1čka a ve Strašnicích 25tka. Do 1čky se mi moc nechtělo (už jsem jí měl, skončila pro mě neslavně a připadá mi uhoněná) a šlapací 25tku na T3R.P mi hned někdo vyfouknul. Mezitím se místo vokovické 1čky objevila 20tka. Ta ovšem byla krátká, takže jsem jí moc nechtěl. Tak jsem si řekl, ráno moudřejší večera. A vida, ráno se objevila volná odpolední žižkovská 9tka.
Hned se bylo na co těšit. Navíc, na moje pořadí bylo nasazeno nejnovější 15T evidenčního čísla #9450. Radost byla u mě o to větší.
Mohl se psát možná rok 2004, když mi bylo 12 let, Období, kdy se u mě začal pěstovat zájem o tramvajovou dopravu. V televizi zrovna běžel večerníček Pučálkovic Amina, jehož dějství probíhalo v jedné žižkovské rodině. Já, jakožto libeňák měl žižkovskou vozovnu nejblíže. A tak nějak tento večerníček a tramvaje mě přilákaly k tomu, se v podvečer jít občas dívat s o 9 let mladším bratrem na zátahy tramvají právě do žižkovské vozovny. Respektive, bratra jsem vyvedl na procházku na Žižkov (za což byl rád, že právě kvůli tomu večerníčku sem) a já si užíval zátahy. Tehdy byla vozovna plná zrychlovačových T3 a několika T6.
Vůbec by mě tehdy nenapadlo, že dívat se na zátahy byl právě jeden z podnětů, který začal přitahovat mojí zálibu k tramvajím a vydrží mi do dnešních dnů. A že jednou já budu tím přijíždějícím řidičem v nejnovější pražské tramvaji.
Ty mlaskající zrychlovače, skřípoty kol, a mnoho zatahujících spojů linky č. 9. A také mávající a cinkající řidiči. Vzpomínky doposud zůstaly.
Mým koníčkem se stávalo cestování, takže jen co jsem stal zodpovědným k samostatným cestám po Praze, začal jsem projíždět všechny pražské tramvajové linky. Poctivě z konečné na konečnou.
Jak se mi podařilo úspěšně dokončit tramvajový kurz, hned jsem měl jasno, odkud bych chtěl brigádně jezdit. Žižkova. Za ty létá se zde sice vozový park změnil, ovšem mnou oblíbená pištějící analogová eRPesa a velká rozmanitost linek držely nadále můj zájem pro tuto nejmenší z pražských vozoven jezdit. Žižkov je pro mě léta silnou citovou záležitostí. Bohužel, jezdit za ní mi nevyšlo. Přesto jsem si přál, abych si co nejdříve zajezdil linku č. 9, typickou linku pro Žižkov. A dnes je to tady!
Pracovníci depa vozovny měli jeden den o letních prázdninách nejspíše dobrou náladu, a tak na polopantografy některých vozů 15T zaznamenali různé nápisy. Třeba například ♥15T, ♥Žižkov, či právě na vůz evidenčního čísla #9450 dívčí jméno Majda. Snad křestní jméno někoho milé?
Zároveň po hodně dlouhé opět v 15T. To jsem od konce kurzu měl pouze 3x, přičemž naposledy jeho řízení skončilo pro mě špatně. Byl to ten (ne)slavný tramvajový křest. Na chování mých oblíbených 14T jsem si zvyknul, co ale vlastně čekat od 15T?
Střídání na Vozovně Žižkov, kolega mi ovšem řekl, že se mnou pojede až na Spojovací. Hned zastávku následující, Strážní, ode mě začal vyzvídat, zda tu směnu mám z vypadávky. A to protože ještě ráno, když vyjížděl, obsazená nebyla. Takže jsem odpověděl, že ano. A jak jsem byl soustředěn do pozorování odbavování cestujících, úplně jsem zapomněl, že zrovna v této zastávce je kontrolní bod. Proto jsem se bohužel předjel o skoro půl minuty.
Trasa linky č. 9 vede přes Vozovnu Motol, takže opět jsem nikdy nezapomněl na pozdrav zaslaný mojí střední škole a vychutnával si ho…
Zastavují v zastávce Hlušičkova směr Řepy a dívám se do zrcátka. V něm vidím, že vystupuje postarší pán a jakmile spustím výstrahu zavírání dveří, ihned se vrací zpět do tramvaje. Slánská. Stejný scénář. Mám výbuch smíchy Blatiny, tak až tady to vypadalo, že měl vystoupit, protože již zpátky nenastoupil. Jako stane se, že člověk si splete zastávky, ale zrovna tyto 3, které jsou zcela odlišné?
Během směny jsem odjel 3 celá kola. Když jsem dojížděl druhé kolo na Spojovací, ve vratech motolské vozovny jsem během průjezdu zahlédl vyčkávající eRPeso nočního pořadí linky č. 1 vyjíždějící na Spojovací. Dojíždím na Hotel Golf a pohledem do zrcátka zjišťuji, že mi dojíždí na kola. „Kam asi od Anděla pojede. Za mnou, či přes Karlovo náměstí,“ si říkám. Od Anděla jedu sám, jel přímo. Dojíždím ke křižovatce Lazarská a kdo je to proti mě? Ano zbloudilá 1čka. S vypnutými reflektory mně oznamující, že mě pouští. Což je logické, řidič před sebe pustil regulérní dlouhou 9tku, protože on je krátký. A tak od Lazarské opět jedeme za sebou. Bojíme se totiž jezdit sami. A za celou dobu nás až na Spojovací nikdo nerozdělí.
Zhruba o dvě a půl hodiny později. Vozovna Motol a ve vratech připravené vyjíždějící noční eRPeso na lince č. 1 směr Spojovací. Scénář se podstatě opakuje.
Vůbec poprvé budu řídit po 22. hodině večerní. To pro mě bude znamenat, že budu muset respektovat zóny 40. Zóny 40 jsou v různých obydlených částech Prahy, kde je v období 22 – 6 hodin rychlost jízdy omezena na 40 km/h. Než začala tma, poctivě jsem sledoval trať, abych posléze přibližně věděl, kde jsou tyto zóny vyvěšeny.
Poslední půlkolo na Spojovací, zastávka Anděl a dvaadvacátá hodina právě odbila. Je to tady: „Tak kde je první zóna, kde tě mám.“ První byla hned před zastávkou Arbesovo náměstí No jo, ale kde je její konec? Jelikož neznám jejich umístění (a ve tmě vypadá trať úplně jinak), smířil jsem se s tím, že omezovač rychlosti budu mít celou dobu nastavený na 40 km/h. 50tkou jsem jel podstatě až po Olšanské, kde jsem si byl jistý, že zóna není. A od Nákladového nádraží Žižkov začínala další zóna… Ovšem, 50tkou jsem uháněl také přes most Legií ke Zlaté kapličce. A jak jsem se k ní blížil, říkal jsem si: „Nádhera, hezky si v noci nasvícený náš národní poklade.“
Hrozně jsem se těšil na zátah na Žižkov, vždycky tu totiž zažívám vtipné příhody.
Vyrážím ze Spojovací minutu po klasické 9tce. Bez překvapení, nikoho jsem po vozovnu nevezl. Užíval jsem si proto sólo jízdu.
Podle rozpisu zátahů zjišťuji, že mám tramvaj odstavit na 13. koleji. Vracím se do vozu, sklápím obě zrcátka a vyrážím vlevo do kruhu vstříc bílé krabici umístěné na kolejové harfě u 1. – 10. koleje. Přesně tak, jak mě to kamarádka naučila. Bílá krabice, rozvodná skříň, je orientačním bodem, kde se má s vozem zastavit tak, aby byl celý za sjezdovou výhybkou. Přechod k zadnímu stanovišti, přehození dotyčné výhybky a zpětný pohyb na 13. kolej.
Zastavuji před vraty a jdu do haly, abych si je otevřel. Vstupuji do ní a koukám, plno. 13. kolej je již celá obsazená. Jsem zmaten. „Tak jsem trotl, prokoukl jsem se,“ říkám si nahlas. Vidím poblíž kluky z úklidu: „Ahoj kluci, máte rozpis zátahů?“ „Jo máme.“ „9450 skutečně má být na 13. ?“ „Jojo, zajeď s ní natěsno k vratům a nech ji tam.“ Ufff, trotl nejsem. Spokojen.
Takže jsem šel provádět úklid stanoviště a úkony nutné k odstavení vozu. A v tom si všímám denního kilometrického proběhu. Rovných 90,0 km, opět hra s čísly. Sice jsem proběh nuloval až po prvním půlkole, ale i tak. Pěkná náhoda.
Nástup až krátce po 15. hodině a zátah po 23.. Navíc, 1/2 z délky směny bude za tmy. A za tmy jsem zatím nejezdil. Jak vydržet v kondici a udržet pozornost do konce? Své životabudiče již naštěstí znám ze svých dřívějších zaměstnání.
Pro lidský organismus velice přívětivý Red Bull (či jiný podobný sajrajt) a pak přírodní nástroj. Čerstvý ledový vzduch přinášející neustále vyvětranou kabinu a jeho nízká teplota udržující mé tělo ve střehu. Pomohly i tentokrát.
Jaké jsou mé dojmy z tolik toužené linky č. 9. Celkem mi její trasa utekla. Ačkoliv je sice časově kratší než 10tka, pocitově mi přišla delší. Mám hrozně rád trať v Seifertově ulici, přes Václavské náměstí a od Motola do Řep. Kdyby byla ukončena na Kotlářce, byla by pro mě milejší.
Dnes jsem si užíval 60tku na tobogánu u Krematoria Motol, protože 14T, respektive její čidla, mi nedovolí takovou rychlostí s ní jet.
Jo a 15T mít v lásce asi nebudu, nějak mi k srdci ani po dnešní směně nepřirostly.
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
