Témata dnešních vzpomínek na směnu: vstávání a výjezd, vůz #9113, probouzení Prahy k životu, Vyšehrad, odklon a výluka, stahování zpoždění, auto Čechův most, klouzající babí léto.
Pokud jsem si onehdá stěžoval na nástup v půl šesté, tak stále se nic nezměnilo. Nástup v neděli v 5.45, to pro mě znamalo mít budíček „Nes mě loďko ke břehu jedu, jedu pro něhu“ nastavený už na 3.15. Protože, buď jsem ve vozovně mohl být víc než půl hodiny předem, nebo 10 minut. Dal jsem proto přednost jistotě (kvůli přestupům) a snídani mezi přípravou vozu a odjezdem venku na ranním chladném vzduchu před vraty haly vozovny. Současně jsem se pobytem venku nádherně probudil. Kdyby mi vyšlo být kmenově na Žižkově, měl bych cestu jednodušší. Takto musím 3x přestupovat. Naštěstí dnes mi jela zatahující 54-ka přímo do Kobylek.
Vyjíždím ze vrat haly vozovny a podjíždí mě zatahující nočka, která mi tak vjíždí do cesty. Mám ale zatím hodně času, takže neřeším. Zatahující spoje musí jet až ke vratům z vozovny, a odtamtud provádět zpětný pohyb. Proto, když nějaká tramvaj zatahuje, není možno vyjet ven z vozovny. Je 75 vteřin do mého výjezdu, až než stačím na sebe jakkoliv upozornit, podjíždí mě nočka další. Tohle je už hraniční, snad její řidič bude hbitý. Bohužel se ukázalo, že ne. 45 sekund a nočka zastavuje a zapíná revers. 30 sekund řidič vychází ven. 15 sekund řidič přestavuje první vexli. Tohle na čas nestíhám, z vozovny (a nástupní zastávky) máme toleranci na odjezdu zpoždění do 1 minuty. Stále mám přes 59 sekund k dobru. Minuta po mém předepsaném odjezdu a já se teprve vleču po výhybkách vozovny. Vrata vozovny opouštím 80 sekund po předepsaném odjezdu. „Tak co teď, mám to nahlásit dispečerovi, či dělat mrtvého brouka,“ říkám si. Vycházím z toho, že na sále vědí, že zrovna zatahují nočky, takže mé zpoždění při výjezdu z vozovny bude nejspíše, že mě nějaká z noček blokovala. Nikam nevolám a ze zastávky Nad Trojou vyjíždím už na svůj čas.
Nejsem příznivcem celovozových reklam na tramvajích. Líbí se mi totiž klasické nátěry, ovšem tento názor nesdílím u tří reklam. Logicky, jakožto milovníka piva, u dvou pivních “Rakovníků” #9121 Pražačka a #9157 Bakalář (třetí z reklam Černovar na voze #9153 se mi nelíbí) a malovaném Mr.Brownovi. A zrovna #9113 Mr.Browna budu dnes řídit. Paráda!
Výjezd na linku v 5.08 a východ Slunce 7.40, to znamená jediné, celé jedno kolo pojedu za tmy. Konec směny chvíli před druhou odpolední. Budu tak mít skvělou možnost vidět, jak se postupně Praha probouzí k životu.
První půlkolo na Braník nikde nikdo, kolo zpět na Kobylisy se už tramvaj začala plnit. Druhé kolo, s odjezdem z Březiněveské v 7.31, bylo již znát, že lidé začínají jezdit. Čekajících lidí na zastávkách totiž přibývalo. A odjezd z Braníka v 8.45? Normální kovidové vytížení. To už mě ale v kabině oslňovaly paprsky babího léta a já nasadil sluneční brýle.
Nesmím zapomenout na můj milovaný Vyšehrad. Když jsem před 6 hodinou ranní pod ním projížděl, uchvátil mě ten pohled na něj. Jak byla osvícená přilehlá skála a portály tunelu. A vůbec mi nevadilo, že nevidím baziliku sv. Petra a Pavla. Ten pohled jsem si musel na vzpomínku vyfotografovat očima, a tak jsem trochu více přibrzdil. Výrazně více.
Toho dne se konala zajímavá výluka. Mezi Jindřišskou a Lazarskou probíhaly mezi 8. – 18. hodinou údržbové práce v kolejišti. Nějaké výřezy kolejnic, broušení oblouků a výhybek, čištění mazníků v obloucích. Ale pouze v uvedeném směru. Proto směrem do Braníka byla 3jka od Labutě odkloněna přes Náměstí Republiky, Čechův most, Právnickou fakultu a Národní třídu. Navíc, všechny linky zastavovaly v „nočních“ zastávkách Lazarská ve Spálené ulici. Směrem do Kobylis se jezdilo normálně přes Václavák. Výborně, budu mít zpestření směny. Hlavně za Labutí nesmím zapomenout jet tentokrát přímo.
Ačkoliv opravy měly probíhat jen na jedné koleji, údržba probíhala taktéž na koleji druhé. A tak to bylo čekání, až svářeči uvolní kolej, jízda Pomalu (do 10 km/h) a čekání až sklápěčka a nakladač opustí mojí kolej. Takto to bylo na několika místech. Nádherně se zde navýšilo zpoždění o skoro 2 minuty.
Mezi Nádražím Braník a Přístavištěm je dle jízdního řádu jízdní doba 2 minuty. Teoreticky jí je možno vyjezdit za splnění dvou podmínek. První je ta, že se nezastaví v zastávce Pobřežní cesta. Ta je sice na znamení, ale v tomto období v ní musí zastavit všechny spoje. Druhou podmínkou je zrušení lokálního propadu rychlosti na 10 km/h v délce 25 m z důvodu provizorní opravy kolejnice za Pobřežní cestou. A tak se v současnosti reálná jízdní doba blíží 3 minutám. To znamená jedině, již 3. zastávku od výjezdu zpoždění oproti jízdnímu řádu 1 minuta.
Proto jsem si jedno půlkolo vytvořil takovou hru. Chtěl jsem si zjistit, zda za těch zbývajících 48 minut do příjezdu do Kobylis (celá trasa trvá 49 minut) dokážu vymazat nasbírané zpoždění. Navíc s ohledem na to, že z důvodu omezení rychlostí na trati přes Václavské náměstí bude zpoždění narůstat. Pojedu svým normálním stylem jízdy. To znamená, nikam nespěchat, snažit se zastavovat citlivě, vyčkávat na dobíhající cestující a kochat se zajímavými pohledy. Pro ujasnění, místo zpoždění bude lepší říkat odchylka od jízdního řádu, protože za zpoždění je v Praze z hlediska přesnosti provozu považována časová odchylka od 179 sekund a výše. Zastávka Přístaviště a odchylka na odjezdu minuta a půl, Podolská vodárna odchylka minuta a čtvrt, Karlovo náměstí minuta, Václavské náměstí dvě minuty, Florenc minuta a půl, Invalidovna minuta, Palmovka minuta a čtvrt, Vychovatelna čekání na odjezd 15 vteřin. Hra skončila závěrem, že až těsně před konečnou zastávkou jsem se vrátil do plánované časové polohy. Ovšem, to byla sobota a platilo státem nařízené omezení pohybu.
Jedu vám takhle od zastávky Čechův most do oblouku křižovatky směřujícím na most a míjím se v něm s protijedoucí 17tkou. Jsem již skoro na úrovni srdcovky sjezdové výhybky, zadek 17tky mě již minul, a v mém profilu auto! Prudce proto oba brzdíme. Toto nemilé překvapení bylo pro oba šokem. Popojel jsem a mezitím se mi snažila řidička z profilu uhnout, jenže to se jí moc nepovedlo, protože by se jinak okraje našich čumáků střetly. Takže jsem zastavil a čekal, zda jí dojde, že mi musí uvolnit místa více. Pochopila hned.
Skoro každý den nám v učebně tramškoly říkaly, že máme naprosto nejlepší období pro kurz. Během podzimu totiž padá listí (a koleje kloužou), jsou krátké dny (ráno, od 6 hodin co jsou jízdy, se jezdí za tmy), je chladnější počasí (proto se naučíme nastavovat topení v kabině). Toto letní kurzy vůbec nezažívají. Venku mají hic, celý den sluníčko a koleje se leda tak natáhnou a vyskočí ven. Dnešní směnu jsem zažil babí léto se vším všudy. A toho písku, kolik jsem vysypal? Jeje.
Začalo to hned po výjezdu z vozovny na křižovatce Palmovka. Od zastávky Divadlo pod Palmovkou je v mírném kopečku. Jelikož od Libeňského mostu jela 1čka, musel jsem v ní zastavit (přednost zprava). A jak jsem se začal rozjíždět, byla významně slyšet moje kolečka a na panelu mi nádherně problikávala přepínačová kontrolka Skluz. Ráno totiž mírně pršelo, kolejnice byly proto navlhlé, a tak se při rozjezdu ztratila tolik pro kolejová vozidla potřebná adheze. Tramvaj téměř stála, ale její všechna kola se výrazně otáčela. Příznak jejich skluzu. Situaci by lehce vyřešilo hodit si pod kola z pískovačů trochu písku, jenže jsem byl v křižovatce, kde jeho použití není dovolené. A tak mi nezbývalo nic jiného, než pomalu se rozjíždět a komentovat to slovy: „Tak holka zaber, nemůžu ti dát písek, pojeď a neblikej na mě.“ Zvládla to.
Případ opačný, smyk. Kola stojí a tramvaj je pořád v pohybu. Na Rašínově nábřeží je podél silnice k Vyšehradskému tunelu lipová alej doplněná o několik javorů. Jejich listy teď hrají všemi barvami. Nádherný pohled, užíval jsem si ho. Jak jsou ale stromy zprava od Vltavy ve volném prostranství, pokud z tohoto směru zavane vítr, všechno listí právě spadává do silnice. A bohužel také do žlábků kolejnic. Od Výtoně podjedu podjezd, minu obě křižovatky a začínám zrychlovat na nějakých 45 km/h. Rychleji nejedu, protože před tunelem je rychlost snížena na 30 km/h. O něco dříve, než obvykle, začínám brzdit. Jdu do větší brzdy a z tramvaje se v tu chvíli staly neříditelné sáňky. Proto jdu z brzy do výběhu, podsypu si, opět do jdu brzdy a tento postup několikrát zopakuji. Na tachu jsem 30tku měl, až když značku míjel zadek tramvaje. A do smyku mi tramvaj šla při brzdění podstatě ve všech zastávkách od Podolské vodárny do Braníka .
Skluzu jsem se vyvarovával mírnějšímy rozjezdy a řešil jsem ho při rozjezdech z obou Palackých náměstí ve směru do Kobylis.
Sem tam byl skluz a smyk na dalších místech. Jooo, to je daň za to nádherně zbarvené listy stromů. Ale aspoň bylo nějaké klidnější vzrůšo směny.
Jako obvykle, poslední pobyt ve smyčce před střídáním si ukládám již nepotřebné věci do batohu, a ty zbylé venku si rovnám tak, abych je pak do něj sklidil rychleji. Takže od Braníka mám venku jen reflexní vestu, brožury z tramškoly, sluneční brýle a obal na ně.
Zastavuji na Palmovce a jdu si do skříňky pro batoh (abych do něj sklidil zbylé věci) a bundu. To abych na střídání Ke Stírce nezdržoval. Na Palmovce je vždycky pobyt delší, takže ani tolik zdržovat nebudu.
Jak odemykám skříňku, slyším zvenku klepání na sklo dveří do kabiny. Otočím se proto k nim a vidím, jak mi nějaký pán ukazuje přes sklo služební odznak s logem dopravního podniku. Vypadalo to, jak z nějaké kriminálky, že si jde pro mě. Proto neváhám a dveře otvírám. „Ahoj, jsem z Dopravní kontroly a přišel jsem tě zkontrolovat. Už 3 měsíce za tebou nikdo nebyl. Jedu s tebou od Přístaviště. Jízda pěkná, líbila se mi, není co vytknout. Jen občas bylo brzdění do zastávek prudší, ale když to shrnu na celou trasu, tak to bylo zanedbatelné množství. Takže ti nic nenapíšu,“ zaznělo z úst kontrolora. Odvětil jsem, že jsem rád, že byl spokojen, že mi to občas klouzalo. A on, že samozřejmě bere na vědomí, že často nejezdím a že jsem relativně nový. No nepotěšila by Vás tato slova?
Co asi přinese zítřejší ranní směna na lince „za krásami Malé Strany“ se soupravou vozů T3R.P? V Chotkově ulici, dolů před točkou, to jistě bude klouzat…
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
