Je to s podivem, ale teprve dnes budu poprvé od konce kurzu provádět přípravu soupravy T3R.P před výjezdem z vozovny. Dosud se mi totiž výjezd s eRPéčky vyhýbal. Stále jsem s nimi pouze zatahoval, a při výjezdech z vozovny jsem měl vždy štěstí na vozy 14T.
Dnes ranní směna lince “za krásami Malé Strany”, jak přezdívám lince č. 12. Kde jsou ty časy, co se točila okolo mojí základky na Palmovce a jezdívala po nábřeží pod Expem a Metronomem…
Do vozovny jsem opět přišel s časovou rezervou, to abych tentokrát měl klid na přípravu soupravy. Přeci jen, její přípravu jsem prováděl naposledy skoro před rokem, tak abych nic nezapomněl.
Chvíli jsem svojí soupravu hledal, byla totiž odstavená až zcela vzadu jako poslední v řadě. Naneštěstí k mé smůle, stála na stanovišti kontrolních prohlídek, tudíž z obou stran soupravy byla jáma. To znamenalo, že jsem nemohl provést přípravu v pořadí, jakém jsem chtěl.
V kurzu jsem naučil dělat přípravu následovně: oživení vozu, zkouška kolejnicové brzdy, rozjezd a zastavení (zda vůbec vůz jede a dokáže zabrzdit), nakódování infopanelů, kontrola interiéru (předvolba dveří, znamení k řidiči, znehodnocovačů), kontrola exteriéru včetně vnějšího osvětlení a závěrem kontrola infopanelů.
Po příchodu k soupravě jsem zprvu vylezl po schůdkách do zadního vozu a zkontrolovat zaparkovaný brzdový pedál, revers v nule, páčku světlometů ve střední poloze, přepínač vnitřního osvětlení v Předvoleno, zda je hrazda pravého zrcátka stažena a pevně zaaretovaná, a jestli je levé zrcátko staženo. To nebylo. Zamykám kabinu, jdu do předního vozu a zapínám řízení. Joo, tohle můžu, ty zvuky, když se eRPeso začíná probouzet k životu. Takže zkouška kolejovek, jízda, brzda a další body přípravy. Ověření znamení k řidiči u předních dveřích, zkouška předvolby otevření dveří. Vše funguje a jdu k dalším dveřím. Procházím kolem prostředních k zadním a zarazím se. Ouha, vždyť tohle není cvička, já mám i prostřední dveře! Tedy kontrola prostředních a zadních dveří a chci jít do vozu zadního. Jejda, vždyť jsem nad jámou. Takže se přesouvám k předním dveřím, kde jsou schůdky. Přišlo zklamání. Jak jsem trochu popojel, odjel jsem od schůdků a stal jsem se uvězněným. Popojet blíž k vratům jsem nemohl, protože jsem byl poslední ranní výjezd a všichni 3 výjezdy jsme právě stály na stejné koleji. A kolega ve voze přede mnou ještě ani nepřišel. Přeci tady nebudu tvrdnout! Takže jsem nějakým způsobem sešplhal dolů, abych následně vyšplhal do vozu zadního. Přípravu celé soupravy jsem v improvizovaném režimu nějak zvládl.
Vše připraveno, kolega s tramvají přede mnou popojel. Popojíždím mimo jámu a jdu na nastavování zrcátek. Nejdříve na levé. Po asi 10 pokusech jsem byl spokojen. Teď pravé, zkušebně, jelikož ho stejně budu muset před vraty z haly opět stáhnout. Snad ok, vidím půlku předních dveří a odhaduji že také zadní pantograf. Pouze odhaduji, jelikož jak je trolej v hale nízko, pantograf je skoro dole. Tak teď jen musím vyčkat na to, až tramvaj přede mnou vyjede.
Vyjíždím z haly k námezníku a ustanovuji si pravé zrcátko. Pantograf druhého vozu byl již skoro v normální poloze, takže jsem si doupravil sklon zrcátka.
Výjezd! Vozům 14T nedovolí omezovač jet z kopce na Líbeznickou rychleji než 30 km/h. To vozy T3R.P nemají, takže jsem to k ní patřičně rozkalil na 40 km/h. A zároveň jsem se dal do zpěvu. Protože řídím šlapací tramvaj (tramvaj rychlostně ovládanou pedály), venku nádherně, sluníčko svítí, budu jezdit přes Malou Stranu a do Stromovky a zatím klidná neděle. Co víc si přát že?
Již na Březiněveské jsem zjistil, že s pohledem v pravém zrcátku nejsem spokojen. Neviděl jsem totiž na lištu pantografu na zadním voze. A z toho jsem byl nesvůj, takže jsem přemýšlel, kde si zrcátko upravím. Volba padla na zastávku Nad Trojou. Je totiž kontrolní zastávkou (ze které nemohu odjet dřív, než mám předepsáno) a vím, že do ní přijedu zhruba s minutovým náskokem.
Zastavuji v ní, otvírám dveře cestujícím, pak své přední a vyskakuji ven si upravit sklon zrcátka. Usedám zpět do sedačky a podívám se do něj. Nádhera, uspokojil jsem svojí touhu. Už budu nádherně vidět, zda i druhý pantograf projel přes úsekový dělič.
Babí léto se drželo celou směnu až do střídání. Jak jsem byl v příjemném rozpoložení, celkem často jsem si pobrukoval a nasazoval, aspoň soudím, před příjezdy do zastávek úsměv mým budoucím cestujícím. A samozřejmě také protijedoucím řidičům. Tohle počasí bych chtěl mít pořád!
Projíždím křižovatkou Strossmayerovo náměstí směr Kamenická a zpozoruji přede mnou jedoucí Jeep. Nikam proto nespěchám, udržuji si od něj odstup. Jeep přibrzďuje, dává pravý blinkr a odbočuje k chodníku do mezery před podélně parkujícími auty. Jeep zastavuje, takže zastavuji také. Z Jeepu vylézá Vietnamka, říkám si dobré, tak jí jen někdo vysazuje a odjede. Jenže ono ne, jsem klidná osoba, takže čekám, co se bude dít. Jeep nezastavil přímo u obrubníku chodníku, ale s malým odstupem od něj. A proto tím, jak je širší, zasahoval do mého profilu. Vietnamka šla k jeho levému boku analyzovat situaci. Usoudila, že to je dobré a ukázala mi, že mohu jet. Tak já jí zavrtěl hlavou a rukou, že ne, že neprojedu. Podívala se podruhé a zvolala nahlas, zda projedu. Opět jsem ukázal, že ne. To jsem už nevydržel a sáhnul po mém tolik neoblíbeném tlačítku Zvonec. A jednou cinknul. A nic. Zvoním zase, a dlouze. Řidič Jeepu už asi pochopil, že neprojedu, takže se dal na odjezd. V tom odproti projížděl kolega na 1čce a nechápavě kroutil hlavou. Pak jsme si vzájemně vyměnili úsměvné pohledy. Jen upřesním, Jeep měl SPZ na přání, skoro samé jedničky, či co.
Všeobecně známou skutečností je to, že ze všech ročních období je smyčka Výstaviště Holešovice nejhezčí na podzim. Ne jinak tomu bylo dnes. Neodolal jsem a pořídil jsem si několik fotografií mé soupravy.
První víkend s omezeným pohybem. Lidé opět začaly objevovat přírodu. Těch davů, kolik chodilo všemi stezkami kolem smyčky do Stromovky jsem snad nikdy neviděl. A do toho mnoho cyklistů.
Bylo také o pauzách na co koukat…
Zastávka Kamenická směr Strossmayerovo náměstí je, jak my říkáme, ze svahu. A to v takovém, že se vůz samovahou rozjede za krátkou dobu na vysokou rychlost.
Byla klidná neděle, měl jsem hodně času, takže jsem si řekl, že se ze zastávky rozjedu předpisově jako v kurzu.
Zavřít dveře, odparkovat brzdový pedál a zmáčknout tlačítko Funkce ČB. A jedeme. Pomalu se rozjíždíme, po chvíli ale už přes 32 tun jede lehce pod 40 km/h.
Funkce ČB nemá nic společného s černobílou barvou, a sice souvisí s brzdami. Brzdami zajišťovacími, které začnou působit při nízké rychlosti a na vozidle v klidu. Brzdu zajišťovací má na T3 každé dvoukolí podvozku. Kromě vozů T3R.PLF, která má zajišťovací brzdu kotoučovou, mají čelisťovou. A Funkce ČB totiž čelisťová brzda. Zajišťovací brzdy fungují na jednoduchém principu, pokud její cívkou prochází proud, je brzda odjištěna. Se snižující rychlostí tramvaje prochází cívkou méně proudu, brzdový pedál je totiž sešlapáván více. Až když se dostane pedál do polohy Zaparkováno, cívkou neprochází žádný proud a tramvaj se tak nerozjede, její dvoukolí jsou zajištěna touto brzdou. Odjištění brzdy nastane až opětovným průchodem proudu cívkou, sešlápnutím pedálu jízdy. Takže, Funkce ČB je alternativou k odjištění brzdy pedálem jízdy a používá se právě ze svahů. Klidně i na rovině, či do svahu, ovšem vůz v žádném případě nesmí couvnout. Používání tlačítka je přívětivější k brzdě vlastní, protože k jejímu celému odjištění dojde ihned, při odjištění pedálem jízdy je to postupné. A jaký je rozdíl v odjezdu z této zastávky během kurzu a na lince? S tím, že v kurzu je čas se skutečně rozjet samovahou, na lince je leckdy potřeba stíhat jízdní řád. Proto se často po stisknutí Funkce ČB a krátkém rozjezdu použije pro rychlé zrychlení pedálem jízdy.
Jak jsem se bál toho, že to bude v Chotkově ulici klouzat, tak tomu nebylo. Kola do skluzu a smyku mi logicky šla na Výstavišti. K lepším rozjezdům jsem si pomáhal ve stoupání od Vltavské na Stross a Kamenické ulici. Pak při rozjezdech ze zastávek Dělnická, U Průhonu a Ortenovo náměstí. Po okrajích ulice Komunardů jsou u těchto zastávek vysázené stromy, takže listí a blátíčko z nich hezky zvlhčí koleje.
I když vlastně, jednou jsem nechal také plno písku za sebou po upuštění točky v Chotkově poté, co jsem začal přidávat do rychlosti ve stoupání na Chotkovy sady.
Opět jsem měl štěstí na setkávání se s známými tvářemi.
Milým překvapením byl poslední příjezd do Chotkových sadů směr Smíchov. Koho to v zastávce přikračujícího k mé dojíždějící tramvaji vidím? Zcela náhodné setkání s kolegou z opravdové práce. Jel na Barrandov si nafotit poslední dny dojíždějící ostrovní tramvajové linky č. 32. Taková osoba se u mě musí cítit jako v peřince, přece si před ním neudělám ostudu.
A musím se pochválit, tentokrát jsem se ani jednou během směny „nepřehmátnul“ a místo tlačítka Hlášení zastávek jsem nezmáčknul Zvonec. To víte, na 14T (a 15T) je tlačítko k vyhlašování na pravém madle a stiskává se ukazováčkem. Takže ze zvyku jsem občas použil zelené tlačítko po pravé ruce. Tlačítko hlášení zastávek je také zelené, ovšem po ruce levé nad zeleným madlem.
Nedělní 12tka by šla, tak co mi přinese ta zítřejší odpolední?
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
