Konečně! Po více než měsíci neježdění jsem se dostal na tramvaj. Totiž, nejdříve karanténa a pak z důvodu uzavření Kobylis kvůli víkendové výluce snížená potřeba řidičů. Dnes jsem obdržel kochací nábřežní linku č. 17, což mi vůbec nevadilo. Je na ní pohoda, takže jak jsem dlouho nejezdil, v klidu se na ní mohu rozjezdit.
Jdu si ve výpravně pro desky a koukám, v celé skříni zůstali jediné. „Co to,“ podivuji se a podívám se proto na rozpis výjezdů. Z něj zjišťuji, že jsem byl poslední ranní výjezd.
Již samou nedočkavostí jsem si po probuzení zjistil, že budu mít vůz 14T #9125 s celovozovou reklamou na ESO travel – exotiku. Tu na sobě má už od prosince 2016. Stála mi na 11. koleji. Jedni tvrdí, že to je nejošklivější reklamní tramvaj v Praze. Já říkám, že to je tramvaj, se kterou mám hezké vzpomínky z kurzu. Všechna 14T s evidenčním číslem končící na 5 mají tzv. „Jednoduchou školní úpravu“ spočívající v možnosti připojení ovládacího panelu instruktora. Tento panel podstatě podobný běžné prodlužce umožňuje zásah instruktora do řízení vozu například aktivací zvonce, či záchranné brzdy. Protože řidič-frekventant nemá ještě svoje „papíry“ musí být zásah do vozu umožněn také instruktorovi. Proto jsou tyto vozy nasazovány na kurzové cvičky. A právě přesně s touto 14T jsem jednoho listopadového dne strávil část pěkného dopoledne ve smyčce Vápenka, promiňte, Vozovna Žižkov…
Koukám, bohužel, opět jsem zapomněl zavřít dveře od kabiny a reklama tak zcela nevynikla.
Jak jsem dlouho nejezdil, úplně mě přešel podzim s popadaným listím a dostal jsem se rovnou do období mlh a od nich kluzkých kolejí. Linka č. 17 má podstatě celou trasu podél Vltavy. „Jééé to mi bude klouzat,“ zapínám zadní mlhovku a vyrážím na trať.
Kupodivu, to ani na Trojské, ani na nábřeží u Divadla neklouzalo. Protože jsem se snažil co nejvíce eliminovat smyk (kola stojí, tramvaj jede), brzdit jsem začínal s dostatečným předstihem. Taktéž rozjezdy jsem měl pozvolné, to aby mi kola nepodhrábnuly do skluzu (kola se točí, tramvaj stojí).
Vyrážím od Přístaviště na Modřany vstříc mlze. Začínám zrychlovat. 50 km/h v pohodě, 55 začíná se něco klepat. 60, cítím se v kabině jak v pojízdném železářství a dostávám absolutní výbuch smíchu. Připadal jsem si jak v hororu, mlha, nikde nikdo, děsivé zvuky. Železářství bylo způsobeno vodící tyčkou sluneční clony klepající o oko posuvné části clony. Pak jsem si uvědomil, že právě na tento vůz kamarádi nadávali, že při vysoké rychlosti dělá bordel.
Jedu od Levského, vyjíždím z oblouku před zastávkou Sídliště Modřany a všímám si u označníku kočárku. Hned na to, že mi jeho maminka mává, že bude nastupovat. Jako dobrý, že dala znamení, ale není to unáhlené dávat sotva mě zpozoruje? Vždyť jsem od ní byl dobrých 120 metrů. Tak snad mávne ještě jednou, když už budu v zastávce. A ne. Pak také nechápu co prováděla, ale od označníku přejela skoro celý vůz a kočárkem nastoupila až do 4. článku. Přitom první plošina byla prázdná a zcela nesmyslně mě proto zdržela.
Je to už delší dobu, co byla zastávka Černý kůň směrem z centra zkrácena na délku jedné soupravy (to aby lidé měli blíž k východům ze zastávky), takže označník je umístěn uprostřed původní délky nástupiště. Vyjíždím kopeček od Braníka a vidím, jak u původního umístění označníku stojí pár s kočárkem. Kočárek měly nasměrovaný šikmo ode mě směrem k trati. Tímto směrem se i dívali. „Tak to asi jen koukají na tramvaje,“ řekl jsem si a během toho zastavil u označníku. Jaké to pro ně překvapení, že jsem nezastavil u nich. A tak se vydali vstříc mně. Potřeboval jsem si utáhnout červa na ovládání hrazdy pravého zrcátka, takže mi lehké zdržení nevadilo. Jenže, svojí opravu jsem už dokončil a oni vycházkovým krokem byly sotva u kabiny. Popohnal jsem je proto zvonící, déle trvající, výstrahou. Či to snad byli Němci, co jsou zvyklí, že označníky jsou uprostřed nástupišť zastávek?
Dojíždím od Staroměstské k Právnické fakultě. Je schovaná mezi domy, takže navlhlé kolejnice by tu být nemusely. Přesto začínám brzdit s předstihem. Přidávám do brzdy, sloupek se blíží a mně na panelu začíná diskotéka. Chytil jsem totiž smyk jako prase, a tak mi začal problikávat průsvitný přepínač Skluz. Ten indikuje zásah skluzové a smykové ochrany a pískovačů. Narychlo jsem proto předal řízení do výběhu, podsypal si pod kola a znova zadal do brzdy. Už jsem věděl, že u označníku čelem tramvaje nezastavím a do toho se blížil přechod pro chodce. Naštěstí jsem předem zaregistroval, že na něm nikdo není, a že se ho ani nebude nikdo snažit přejít. Celým prvním článkem jsem zastavil na přechodu a prvními dveřmi pro cestující u označníku. Po zastavení a utření potu jsem zaslechl něco ve smyslu: „Mami, co se to stalo, proč ta tramvaj vydávala divné zvuky a proč jsme nezastavili v zastávce?“ Tak jsem mu v duchu odpověděl: „Víš chlapče, v tomto období jedu poprvé, a tak mě leccos překvapuje.“
Smyk podruhé, mezi Hercovkou a začátkem strmého úseku trati v Trojské ulici. Od Hercovky (a před ní) je rychlost omezena na 30 km/h. Před začátkem onoho strmého úseku je pro tramvaje rychlost omezena až téměř do zastávky Nad Trojou na 25 km/h. Jako vždy, před informativní dopravní značkou na obrazovce nadřazeného řízení mačkám tlačítko -5, to aby mi omezovač již nastavenou rychlost 30 km/h snížil na požadovaných 25. Na tachometru se snížila rychlost na 27 km/h a další diskotéka začíná. Tentokrát nejen problikával Skluz, ale také tramvaj se splašila. Začala cukat, skákat, do toho zvuky motorku pískovačů a padající písek. Nevěděl jsem, co mám dělat. Řadič ve výběhu jsem totiž už měl. Pákou do brzdy bych zintenzivnil brzdění, takže by hrozilo, že bych udělal na kolech malé plošky, které by vedly k vydávání hluku z kol. Zadat do jízdy nešlo, protože jsem měl aktivovaný omezovač. Zbývalo mi proto jediné, levým pedálem přidat na dávce shozeného písku. Zdá se, že žádnou neplechu jsem na kolech neudělal. Hodně nečekaný a pro mě nepříjemný zážitek. Ale tak, každý se průběžně učí.
Už ani nevím, kde to bylo, asi zastávka Národní divadlo směr Modřany. Přijíždím do zastávka a tam u sebe dva kočárky. Nejdřív mi mávne jedna maminka, mávnu na ní. Posléze i její kamarádka, kývnu jí znatelně hlavou. Moc mě potěšilo, že se stále najde někdo, kdo ví co má dělat, když chce nastupovat s kočárkem.
Blížím se do zastávka Kublov a dvakrát mi zatydliká bzučák. „Aaaa, výstup s kočárkem,“ a podívám na displej před sebou. Je to tak, na první plošině mi svítí žádost o výstup. Jsem už na začátku zastávky a tydly tydly podruhé. „Že by další kočárek, či si jen někdo hraje,“ řekl jsem si. Jaké to překvapení, oba kočárky z Divadla vystoupili. Byl jsem úplně nadšen. Totiž, maminky informovali u výstupu zcela správně. Nejdřív Znamení k řidiči dala první maminka, po delší odmlce druhá. Kdyby je daly najednou, 2x tydli tydli, znamenalo by to pro mě znamení nouze a já bych měl okamžitě zastavit. Měl jsem nutkání otevřít dveře od kabiny a poděkovat jim, jenže se mezi ně připomotali vystupující cestující. Tak příště…
Střídání na Strossmayerově náměstí při zkrácené variantě trasy na Výstaviště Holešovice. Dojíždím do zastávky, první výhybka správně přímo, druhá vlevo a bohužel v bloku. Tedy je potřeba ji přestavit ručně.
Předávám kolegovi vůz a zvolávám: „Ještě ti přehodím vexli, byla už v bloku.“ A on: „Co to? Jo, ona je na Kamenickou.“ Vracím se s tágem, ukládám ho, poděkuje, přeje mi klidný zbytek dne, já je mu klidnou směnu a vyrážím na chatu ke kamarádovi. Hlavně že ven z Prahy. A byl jsem potěšen tím, že mě konečně navštívila babička, ta které na Modřanské rokli vždycky symbolicky zamávám.
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
