Vzpomínám na jednu z nejhezčích praktických jízd v tramkurzu. Ne náhodou to byla noční směna. Od půlnoci do 8. ranní, sami Prahou s přátelskou a veselou atmosférou ve voze #5526. Jen občas nějaká ta nočka, či jedna z dalších 7 cviček. Téměř prázdné ulice a nádherně nasvícená Praha. Z jednoho konce sítě na druhý tak rychle. Neuvěřitelné. Proto jsem se těšil na nedělní odpolední 10/209. Nástup 15.35, konec 22.16 mi totiž zaručoval jízdu podstatě celou směnu ve tmě. Navíc na lince, kterou mám celkem rád. Je totiž na ní několik úseků kde to mohu, jak se říká, rozjet.
Od počátku ale u mě panovaly obavy již z kurzu dvou neoblíbených úseků. Z Korunní ulice dolů na Mírák a Ječné na Karlák. Totiž, v Korunní je potřeba si dávat pozor na zaparkovaná auta v blízkosti průjezdného profilu a v Ječné zase na nenadále vkračující chodce zpoza zaparkovaná auta na trať. Prostě nepůjde u Orinky to rozjet, zapnout stěrač, zavřít oči a až dole na Karláku opět začít řízení vnímat. Mnohem rozumnější bude jet pomalu, kontrolovat si profil a číhat do mezer mezi zaparkovanými auty. Zpoždění nezpoždění, především bezpečně!
Skutečně nevím proč, ale pokaždé, když jsem pobýval při předešlých směnách v zastávce Vinohradská vodárna směr centrum, přihodila se mi nějaká příhoda. Takže, když jsem dnes přijížděl do zastávky poprvé, říkal jsem si, co přijde a byl natěšený na novou příhodu. Samozřejmě se dostavila obě kola.
Zastávka je bez ostrůvku, s nástupem z vozovky, takže je potřeba i do nízkopodlažní tramvaje překonat značný výškový rozdíl. Do 4. článku nastupuje postarší pár věku kolem 60-ti let. Oba celkem zavalité postavy. Přicupitali jako kuželky ke dveřím, a jako gantelman muž nechal nastoupit paní první. Šup její jedna noha do vozu, ale druhá jí tam ne a ne chtít jít. Totiž, nedokázala svoje těžiště přemístit dopředu a zadní venku danou nohu si tak odlehčit. Pán jí tak musel chytit za zadek a do vozu jí pomoci popostrčit. Ale to už pod již déletrvající výstrahou zavírání dveří.
Druhé kolo. Zavírám dveře a vidím odzadu dobíhajícího pána. Mává, rozhazuje rukama. Budu hodný, počkám a otvírám dveře. Jen co je těsně u zadku, z běhu přechází do chůze a opět mávne. Vyznělo mi to, jako že mám jet, protože by mě zdržoval nástupem, jelikož tak jako kolo minulé by byl pro něj nástup obtížný. Aspoň tak mi to vyznělo. Zavírám proto dveře a rozjíždím se. V tom ale šmátnul po tlačítku dveří. „Tak co, chcete nastupovat, nebo ne,“ zastavuji a otvírám dveře. Zpoždění téměř minuta.
Začíná nám chladné období, a proto se společně s ním začínají vozit bezdomovci. Můj první vyháněný bezdomovec na konečné! Dojedu do Řep a zpoza nástupiště procházím vůz (to abych se nedýchal čerstvého vzduchu). A hele ho, spícího béďu ve voze mám. Jak ho jen probudit? Šahat na něj skutečně nechci a žádný vhodný prostředek jsem sebou neměl. Vkročím proto do vozu a klouby prstů na ruce začnu bušit do měchu článkového přechodu společně s formulací: „Vystupovat, konečná!“ Poprvé nic, podruhé se začíná probouzet a potřetí: „Jste na konečné, vystupte si.“ Vůbec se mu nechtělo, ale šel.
Na vysoké jsem se v jednom z mnoha zbytečných předmětů učil o skoro nehodách, nebo-li dopravních konfliktech. Dopravní konflikt je událost, při které musí jeden nebo více účastníků provozu provést úhybný manévr (brzdění, zrychlení, strhnutí řízení nebo jejich kombinace), aby zabránil srážce. A právě jedné nehodě, domnívám tvrdit, jsem zabránil.
Na Korunní, ale směrem za Perunovou směr Orionka. Rozjíždím se ze zastávky a zpozoruji, že zprava umístěného účelového výjezdu bytového komplexu postaveného na místě fabriky Orionka vyjíždí celkem normální auto (žádný bavorák a tak) a uhýbá vlevo směrem ke mně. Přejíždí mojí kolej a rovná se s kolejí protisměrnou dolů. Přibližujeme se, ale nějak mu to srovnání trvá, neb jsem odhadl, že levými koly byl v mém profilu. Jsme ještě poměrně od sebe daleko, a tak mu dávám čas. A ne, stále jede stejně. To už ale jsme byly poměrně blízko, proto jdu do brzdy a hned do prvního stupně kolejnicových brzd. Cítím své brzdění, ale taky, že jsem ve smyku. A vidím, jak řidič trochu stáčí volant vpravo. To už ale mi je u čela a já slyším, vidím, jak mi drbe levý bok mé faceliftové krásky. Naštěstí se špatný scénář nenaplnil. Co dělal, proč nejel víc ke kraji, netuším.
Přijíždím od Palačáku do křižovatky Anděl. Přestože jsem jel po hlavní, zjišťoval jsem situaci. Vlevo 7čka v zastávce, vpravo nic. Vjíždím na kolej od Anděla na Arbesák a baf. 7čka stojí najetá v oblouku do mé zastávky. Totiž, zatahovala do Motola. Zastavil jsem proto. Než jsem stihnul kolegovi předat signál, že ho pouštím, využil situace a vjel mi tam. Proč jsem ho pustil? To je jednoduché, jednak bych ho svou začátečnickou opatrnou jízdou drbal, pak by mi vadilo, že ho mám pořád na prdeli. Dále jsem chtěl využít v této zastávce déletrvající odbavování a tak po průjezdu centrem si odpočinout a napít. Zastavuji za ním v zastávce jako druhý v pořadí a koukám, dává mi varovná světla. Poděkoval mi tak. Nechal jsem ho odjet, zavírám dveře a rozjíždím se. Ovšem vidím, jak se zasekl na semaforu s Radlickou. A do toho zpozoruji, jak na prázdné nástupiště přicházejí od sloupku dvě dámy a z jejich výrazů ve tváři čtu smíření se s ujetými tramvajemi. Jedna z nich usedá do přístřešku. A co, budu hodný, zastavím jim? Ale jo, aspoň si nechám tu 7čku ujet. Přijíždím ke sloupku, zastavuji, otvírám dveře. Jaké to pro ně zděšení a zároveň překvapení: „Tam ta dadá, nastupte si.“ Vystupovali snad až na Slánské, tedy jeli poměrně dlouhou trasu a ne jak se mi celkem často stává, čekám na dobíhající a zastávku další vystoupí.
Co jsem střídal na Stírce (a ranní kolega se rozloučil se slovy „A klouže to jak prase“) a dojel do Ďáblic, provedl jsem kontrolu vozu společně se stavem zásob písku v pískovačích. Alespoň těch předních. Písku byl v obou dostatek. Při cestě zpět na Ďáblice zničehonic se mi na obrazovce nadřazeného řízení ukázal vykřičník. „Co to,“ a mačkám tlačítko informace. Údajně potřeba doplnit písek. „To je divné,“ říkám si. A opět kontrolují stav předních pískovačů. Stále plné. Když jsem jel na Řepákov, hláška stále vyskakovala. Přesto jsem věděl, že písek mám, protože když jsem aktivoval pískovače, slyšel jsem zvuk jejich činnosti, jak padá na zem, pomáhá mi s jízdou a jak se za mnou práší. No nic, v Řepích se podívám i na ten před zadním podvozkem a případně doplním. Koukám do zadního a tam písku až navrch. V porovnání s ostatními bylo v pravém přední zásob písku nepatrně méně. Pro písek do pískojemu se mi zbytečně nechtělo, a tak jsem se rozhodl jít cestou nejmenšího odporu, část písku z levého přenést do pravého. Ale čím? Kde je tady ve voze nádoba s lopatkou? Naštěstí na školním pracují chytří lidé, kteří vytvářejí nejrůznější chytré brožury k vozům. Třeba i rozmístění jednotlivých komponent ve voze 14T facelift. Otvírám brožuru, hledám symbol nádoby na písek. Levá sedačka před kloubem v prvním článku. Otvírám víko sedačky a skutečně je tam, nádoba i lopatka. A tak několik lopatek písku přehodím z levého do pravého pískovače a vysypu do něj ještě obsah nádoby. Beztak závada nezmizela: „Tak já nevím.” Kdybych byl řidičem ranním, jistě bych písek doplnil, přece bych kolegovi nepředal vůz se závadou.
Když jsem pokaždé projížděl kolem Libeňského zámku. Zpomalil jsem, protože jsem se chtěl pokochat tím, jak je tato významná historická budova nádherně nasvícená.
Dneska to hrozně klouzalo. Skluz a smyk se podstatě neustále střídaly. Skutečně mě to nebavilo. Radost udělalo setkání se a mávání s kolegou z kurzu a celkem náhodné svezení kamaráda. A abych nezapomněl, potěšila mě vánoční výzdoba kabin převážně žižkovské stáje. Vidět již z dálky světýlka vánočních řetězů bylo příjemné.
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
