Nedělní odpolední vypadlá 12tka byla moje. Se šlapací soupravou T3R.P a konečně průjezdem celé její trasy až na Barrandov. Na Barrandově jsem byl naposledy v kurzu, a to pouze 2x. Nebyl bych to já, abych si ráno nezjistil své vozy. Souprava #8500+8501. Paráda, souprava s atypickým vozem.
Čelní vůz #8500 je totiž vpředu vybaven zásuvkou pro elektrické propojení s tlačným sněhovým pluhem. Přítomnost zásuvky lze poznat výše umístěným evidenčním číslem na čele. Hned jsem se proto pochlubil zjištěním vozu kamarádovi. Ovšem ten mi radost zkazil: „Tak to si procvič nohu. Má tuhý pedály jak sviňa. Pluh náš. Nevím, jestli se něco nezměnilo, ale naposled, když jsem ji měl, tak strašný. Fakt mě bolela noha jak prase z ní.“ Co nadělám.
Klasicky střídám na Nádraží Holešovice směr Výstaviště. Zkouška kolejovek, brzdový pedál na první dojem zkousnutelný. Odparkováno, mechanická brzda odjištěna a sešlápnutí pedálu jízdy. Hrozný! Vůbec mi napoprvé nešla překonat tuhost pružiny. Když jsem ho sešlápnul, bylo to hodně, a vyletěl jsem jak střela. Brzdění do vexle u Elektrárny. Sakra, buď nesešlápnu brzdový pedál vůbec, a nebo dost znatelně. Kamarád měl s pedály pravdu. Nezbývalo mi tak nic jiného, než se s pedály sžít a pochopit jejich citlivost používání. Pedál brzdy šel sešlápnout ztuha, tedy pokaždé jsem musel pro překonání odporu pružiny vynaložit do nohy oproti zvyklosti větší sílu. Pedál jízdy to samé.
Když jsem se cestou z vozovny domů rozchodil, pravá noha se začala ozývat. Mám podstatě pocit, že zatímco levá noha relaxovala, pravá byla na túře po horách. Tak těžkou nohu jsem dlouho neměl.
A máme tu oblíbenou hru s názvem Kája si nastavuje zrcátka. Z Výstaviště, po asi 3 minutách nastavování, jsem si na Barrandově zrcátka pouze lehce doupravil. Výška umístění sedačky byla tentokrát na první dobrou.
Opět jsem se vyžíval v pozorování zadního pantografu při přejezdech přes sekce. Třeba u takové Kamenické nahoru. Tam jsou hned dvě sekce, úsekové děliče, ve svahu. Sekce se blíží, pustit pedál jízdy, sekce přejeta a pedál do jízdy, sekce pro druhý panťák se blíží, pustit pedál jízdy, sekce přejeta a opět pedál do jízdy. To vše proto, jelikož se přes sekci nesmí jet se zadanou jízdou a zároveň jsem nechtěl, aby mi významně klesla rychlost. Tohle mě na soupravách baví.
Kolega z kurzu hlásil, že v pátek byla v Nádražní vyvěšena 60tka. Od konce října nová vnitropodniková značka, Rychlostník, která umožňuje rychlost vyšší než stanovuje Dopravní a návěstní předpis pro tramvaje D 1/2. Část trati v Nádražní je vedena při okraji komunikace, takže je zcela oddělena od dopravy silniční. Juchůů, 60 s eRPesy, to si dám! No jo, na tachoměru chvíli nápis Vmax červeně svítil. Samozřejmě, i s gumokoly, čtěte autobusy, jsem si zazávodil. Jejich snaha mě předjet byla marná. Ovšem, že mě předjížděla auta…
Co mě překvapilo, že ač jsem jel poměrně dlouhou chvíli rychlostí přes 50 km/h, trať vůbec neházela a jízda byla poměrně klidná.
Dojíždím si poprvé na Barrandov, podle vozáku na vnější kolej za 15T. Vidím, že u jejího zadku stojí tramvaják. Si říkám: „Co je, kdo to je?“ Jak se přiblížím blíž, poznávám. Spolužák ze střední, co dělá depáka v Motole a občas brigádničí. „Ty vole, tys mě na Výstavišti nepoznal?“ ne vůbec. Zase tak často se nevidíme a navíc, v monduru vypadá každý jinak. A jen ze mě se v něm stává krasavec…
Linku č. 12 mám rád, již kdysi jsem jí dal interní přezdívku Za krásami Malé Strany. Ač je její trasa dlouhá pouze 49 minut a téměř 15 minut na trati na Barrandov jede od ostatní dopravy oddělena, je relativně výživná. Mumraj v Milady Horákové na trati přes Kamenickou, intenzivní silniční doprava v Karmelitské, Sajgon na Andělu. Podstatě celou trasu mezi Andělem a Vltavskou se něco děje a je důležité být ve střehu.
Nebyl bych to já, abych se nekochal výhledy. Tak tedy, při příjezdu na Tusarovu za tmi nasvícenou Žižkovskou věží, při klesání po Milady Horákové (jednou z posledních typických pražských obchodních ulic) kostelem svatého Antonína, mezi Malostranskou a Malostranským náměstím nasvíceným Pražským hradem, cestou zpět na Malostranské náměstí kostelem svatého Mikuláše a cestou dolů po estakádě z Barrandova světélkující velkou částí východní části Prahy. Tohle můžu. Mám ale pocit, že se opakuji…
Poprvé řídím eRPé, když je venku poněkud chladněji. Poté, co jsem si přebral na střídání vůz, kafáč (kalorifer, topení pro řidiče) byl na druhém stupni +, termostat na vypnutý a topení pro cestující na druhém stupni. Sakra, to byl v kabině hic. Zděšeně zjišťuji, že posuvné okno v kabině bylo otevřeno do půlky. „Sakra proč?“ si říkám. Okno zavírám a kafáč snižuji na první stupeň. Později, zhruba po po čtvrt hodině mi bylo příjemně. Ovšem po půl hodině jsem cítil chladno, takže jsem šel opět do druhého stupně. Zanedlouho byl opět hic, otvírám proto okno do třetiny.
Zbytek směny jsem měl na výběr dvě možnosti. Buď mít kafáč na jedničku se zavřeným oknem, nebo na dvojku a okno otevřený. Třetí hned zavrženou variantou byl druhý stupeň a okno zavřené, to bych měl ale saunu. Možnosti proto zůstali buď být jak blázen s otevřeným oknem a mít teplo, či zavřeným a chladem. Rozhodnul jsem se pro blázna. Abych si vyměnil vzduch v kabině, na konečných jsem si otevíral dveře od kabiny a první dveře. Po výjezdu na trať jsem tak měl aspoň chvíli příjemnou tepelnou pohodu. Ale zima teprve začíná, takže jistě během ní přijdu na to, jak si s kafáčem a termostatem hrát.
Nesmím opomenout mé oblíbené oblouky před železničním podjezdem v Holešovicích. I když tentokrát jsem si průjezd jimi tolik neužíval. Jak jsem měl ty tuhé pedály, šetřil jsem nohu, a proto jsem nezadával mezijízdu než druhý vůz vjede do oblouku.
Zátah z pravidelné trasy v 22.03 na Nádraží Holešovice u metra. Tak co, poštěstí se mi udělat fotku na Trojském mostě? Zatím vše tomu nasvědčovalo. Na Vltavské podstatná část cestujících vystoupila. Dělnická, U Průhonu, Ortenovo náměstí, zde několik lidí nastoupilo. Nádraží Holešovice, zdá se, že všichni cestující vystoupili. Ale ne, skupinka omladiny mi nastupuje do předního vozu a do zadního pán s hnědým kulichem. Oblouk u Elektrárny, pohledem v pravém zrcátku zjišťuji, že by zadní vůz měl být prázdný. Samozřejmě nebýt toho hnědého kulicha. Nádraží Holešovice, otvírám dveře. Omladina vystupuje. A kulich? Ano, po chvíli i ten! Letím proto do zadního vozu, zda jsem skutečně sám. Potvrzeno. Zastavuji na mostě, rychlá fotka a mažu zpět do vozu. To aby mi někdo nevlétnul na prdel zadního vozu. Sice jsem si předem zjistil, že další tram jede až 8 minut po mě, ale co kdyby.
Protože jsem od Holešovic jel sám, nezastavoval jsem v zastávkách, pouze kolem sloupků jsem projížděl předpisových 15 km/h.
Mé zápisky většinou končí střídáním, či v případě odpolední směny opuštěním výpravny. Tento ale nikoliv.
Nastupuji do z Vozovny Kobylisy vyjíždějící nočky směr Palmovka. V tom při příjezdu na Kobylisy vidím, jak odproti přijíždí na nočce kamarád. Kamarád, kolega, co mi právě psal, na co se mám s pedály #8500 těšit. Mám pokračovat dál, či k němu přestoupit a na Ďáblicích ho potěšit svou návštěvou? Samozřejmě jsem si vybral druhou možnost. Beztak bych hned neusnul po opětovně tolika dojmech ze směny. A tak jsem mu na konečné vyprávěl o své směně, o tuhých pedálech a tak.
Jsem moc rád za takové „tramvajové“ kamarády a velice si vážím jejich rad a všelijakých informací od nich.
Zdá se, že tento víkend smršť závěrečných směn roku začíná. A to je jedině dobře.
Zároveň přemýšlím, v jaké podobě v Zápiskách pokračovat…
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
