Dnešní Zápisky ze směny nebudou o ježdění, jako spíše o lidech. Důvod je jednoduchý, směna totiž byla klidná. Vlastně jedna z nejpohodovějších směn.
Někde jsem se prokecl a kamarád, kolega z kurzu zjistil, že budu mít v sobotu ranní 3jku. Samou radostí mi proto psal a vyzvídal, jaké že to budu mít pořadí. Že taky bude mít linku 3. Tohoto kolegu pořád někdo fotografuje, na Instagramu má tak již slušnou sbírku fotek ze svých směn. Snad se nebude zlobit, když napíšu výňatek z naší konverzace.
On: Ahoj! Copak jsi to vyfasoval 26.?
Já: Ahoj, 3/8.
O: Tak to bude krásný den. Já budu na 3/3.
J: Že tě tu sobotu bude opět někdo fotit? By tedy mohl vyfotit i mě že?
O: To úplně nevím. Ale tak poptám se.
Po asi dvou dnech.
O: Tak jeden šotouš je domluvený.
J: Výborná zpráva.
A tak jsem byl skutečně jedním z jeho fotokamarádů na památku odloven. No není to nádherné?
Zjistil jsem, že když budu na Palmovce cestou do vozovny přestupovat, bude projíždět kolem (již druhé kolo, směr Braník). A že mu proto udělám fotku. Učiněno. Nádherný začátek směny.
O tom, že jsem si svůj vůz zjistil po probuzení z postele netřeba připomínat. 14T #9169.
Jdu do výpravny a ve dveřích z nich potkám vycházejícího výpravčího jak s jedním kolegou jdou ven na kouřovou. „Ahoj.“ „Čau, v okně jsou dvoje klíče, tak ty jedny jsou tvoje.“ „Jo já mám #9169.“ „Vidíš to, to jsou dnes lidi. Sotva přijdou do práce a už vědí, co mají.“ A na to mi koutky ujely do úsměvu. Vůz čísla #9169 je druhou kobyliskou specialitou. Je to totiž na něm od května 2019 zkoušen pro pražský provoz atypický polopantograf EC Engineering 120 ECI. Tou první je vůz T3R.P #8500 upravený pro tlačení sněžného pluhu. A ten jsem měl posledně. Hezky mi to vyšlo.
Vůz na výjezd připraven a zbývá mi několik minut, než otevřu vrata haly vozovny. Čelo poršáka se mi zdálo špinavé, a tak jsem si ho vlhčeným ubrouskem utřel. Přece nebudu jezdit se špindírou! Jdu k odpaďáku u vrat a v tom se otevírají dveře. Pepa! Super kolega z mého kurzu. On byl ten druhý klíč v okně, jakožto poslední ranní výjezd a jeho vůz stál za mnou. Jakou jsem měl radost, že ho vidím. Přátelsky jsem na něj skočil, div jsem mu nevylil obsah v hrníčku na nádherně čistou bílou košili. A hned se mi hlavou prohnali vzpomínky z kurzu. Jak to chtěl vzdát, nevěřil si, ale mi mu pomáhali. A teď je tu, již roční úspěšný tramvaják. Prostě u mě panovalo absolutní nadšení, radost.
Má linku 17, tedy od Palačáku po Braník a u Kobylis má s mojí linkou 3 společnou trasu. Oba si tak přejeme co nejvíce setkání na trati.
Výjezd na trať.
Směrem na Braník mávání si s prvním kolegou u mekáče na Florenci a při cestě na Kobylisy u železničního mostu na Výtoni.
A setkávání se s Pepou. Ta byla nádherná. Div nám pravá ruka neupadla. Poslední setkání jsem se zdržel v zastávce, to abych mu mohl zamávat rukama oběma.
Nevím zda to mají takto i ostatní, ale já jsem prostě rád a užívám si aspoň takto na dálku setkání se známými tvářemi. To víte, 6 a více hodin sám v pojízdné kanceláři. S nikým nemůžete prohodit slovo. Leda na konečných, a to jen krátce a vlastně vesměs pokaždé s někým jiným. Ne vždy se podaří, že na lince za sebou jezdí kolegové ze stejné vozovny, či na konečné dojde k setkání s kolegou jezdícího na jiné lince.
Na konečných. Ano. Přijedu poprvé na Braník a vidím, že přijíždí střešovické SUčko na lince 2 a v něm kamarád. Opouštím proto kabinu, abych ho přivítal. Jak vyjede z oblouku smyčky, zahlédne mě a začne se chytat za hlavu. Zastaví a výstup z vozu komentuje slovy: „To se jako budu tady potkávat s tebou? Tak to potěš koště.“ Jak milé od něj.
A 3. kolo mě v Braníku navštívila teta s babičkou.
Je to první ze čtyř směn v průběhu 6 dnů, tak snad budu mít štěstí také na setkání s dalšími kolegy.
K vlastní směně ale. Vezl jsem cestujícího imobilního na elektrické tříkolce a na klasickém vozíku. Tedy 2x manipulace s nájezdovou plošinou.
Dojíždím před střídáním na Palmovku a vidím další vozík. Ale byl poměrně daleko od hrany nástupiště. Říkám si, bude nastupovat či ne? Zvedá ruku, mává. Tak jo. Otvírám dveře cestujících, pak své od kabiny, beru hák a jdu ven. Vozíčkář se ale k nástupu neměl. „Tak co, budete nastupovat?“ pronesl jsem. Zamumlal že ano, a pokoušel si nasadit roušku. Mezitím jsem poznal, oč běží. Byl to bezdomovec, a k tomu ještě s nějakou tou hladinkou alkoholu. Zeptal jsem se ho podruhé, ale stále bojoval s rouškou. „Promiňte, já nemám čas. Počkejte si na další,“ a odjel jsem. Po ani ne půl hodině jsem jel kolem něj při cestě domů. Stále byl na stejném místě a bavil se s dalším svým vydařeným kamarádem.
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
