Život tramvajáka také přináší něco, co má jednou poprvé. Já třeba dnes měl poprvé výjezd z vozovny Motol a vlastně premiérově budu připravovat vůz 15T před výjezdem. Zároveň si uvědomuji, že poprvé budu vyjíždět z jiné, než z mé domovské vozovny Kobylisy.
Byla to směna na přání – odkudkoliv, cokoliv, ideálně 15T. A bylo mi vyhověno. 15T jsem měl naposledy v říjnu minulého roku, proto jsem si ho žádal. Ovšem to jsem netušil, že se mi 14 dnů zpět naskytne odpolední 9tka z Motola.
Požádal jsem o rady k výjezdu mého kamaráda, zdejšího manipuláka. Povídal, že hlavně nesmím zůstat stát na sekci před vraty do areálu. Klidně mám jet do vrat. A raději si k vratům najet dřív, protože od vrat haly vozovny k vratům areálu to je poměrně daleko.
Od výpravčího dostávám klíče od vozu #9349, z rozpisu výjezdů zjišťuji, že mi to stojí na 23. koleji. „Tohle něčím smrdí, poněkud vysoké číslo. Určitě to nebude klasická odstavná kolej,“ povzdechl jsem si. A taky že ano.
Přicházím k vratům a hledám v nich dveře. Nikde je nevidím, do toho ovšem sezame otevři se. Vrata otvírá řidič vyjíždějící přede mnou. Problém se vyřešil sám. Vcházím do haly a zpozoruji již nevyužívaný podúrovňový soustruh. Míjím zadek 15T a následně svůj vůz.
Klasicky nejdřív jdu podél vozu na straně dveří (dnes se ale musím vyhýbat zvedákům), posledními dveřmi vejdu do vozu, zkontroluji uzavřené zadní pomocné stanoviště a zamířím do kabiny. Tohle dělám, abych si zkontroloval, zda ve dveřích není nějaká překážka.
Posléze jsem se zeptal kamaráda, co že to bylo za kolej. Pověděl mi, že na této koleji se provádí výměna podvozků a tzv. pneuservis.
Vše připraveno, 8 minut do opuštění areálu vozovny. Vyrážím k vrátnici. Míjím inkriminovanou sekci, celý šťasten a píp. Sakra! Výjezdové čidlo. Jak jsem se soustředil na přejetí sekce, zapomněl jsem úplně na ono čidlo. Přes něj musím projet se zpožděním 0 – 60 vteřin oproti času uvedeném ve vozovém jízdním řádu. Jen co bylo píp, zastavuji na místě. Přesně na čidle. Do odjezdu mám přes 6 minut. Tak co teď. Sahám po vysílačce, že zavolám provozního dispečera majícího na starosti právě jízdní řády, přiznat se mu o dané skutečnosti. Vzápětí si ale říkám, že to je zbytečné. Na trase linky totiž ještě nejsem a beztak první kontrolní bod na trase je právě moje nástupní zastávka Vozovna Motol. Takže jsem si zahrál na mrtvého brouka. A do toho jsem celých 6 minut do kola poslouchal od Dagmar Hazdrové „Předjetí“. Nádherně jsem byl tímto způsobem potrestán.
Protože jsem jel z Motola prázdný, neváhal jsem a zastavil na Krematoriu pro fotku. Prostě kříž vztyčený na skále je od dob studií na zdejší dopravce mojí citovou záležitostí. Vyhlídku na Kalvárii tak občas navštívím pro urovnání si myšlenek…
Přes noc napadl nový sníh, takže během dopoledne postupně nastupovali čety na odhrnování zastávek. Protože většina zastávek měla při levé straně zábradlí, odklízely hrably sníh směrem do kolejiště. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby aspoň posléze ty hroudy na pravé kolejnici rozhrnuli mezi koleje (aspoň tam, kde je otevřený kolejový svršek bez krytu, třeba na trati do Řep). Kolikrát jsem totiž přijížděl do zastávky a tam právě na kolejích pěkné koblížky poctivého ztvrdlého sněhu. Proto jsem musel znatelně přibrzďovat, abych na nějaké z té hroud náhodou nevykolejil. A také, abych ochránil své čelní plenty a neurval je.
EMA – Elektronická MApa. Jsou jí vybaveny všechny vozy 15T. O co jde? Za každou sjezdovou výhybkou (a někde i na trati) je v zemi umístěn jedinečný tag, který vysílá signál, Tramvaj si ho přijme, počítač ho přechroupe a určí tak její polohu vůči dvěma tratím. Respektive od tohoto tagu počítá ujetou vzdálenost k určitému místu. Těmi místy jsou zejména neměnná zařízení, takže výhybky, oblouky a podjezdy. A dále omezené rychlosti dlouhodobého trvání.
Každý oblouk je doporučeno projíždět určitou rychlostí. EMA ví, kde oblouk začíná a končí a jakou rychlostí je ho vhodné projet. A přesně tyto dva ukazatele má řidič na displeji nadřazeného řízení. Vidí zde číslovku udávající rychlost a horizontální sloupec, který se s blížící se vzdáleností snižuje. Pokud jede řidič rychle, EMA zasáhne aktivací brzd. Před podjezdy zase EMA dokáže na požadovanou vzdálenost rozsvítit zářivky v salonu vozu.
Jedu si od Motola tobogánem nahoru. Přidám do rychlosti a dostávám skluz. Kolečka se protáčí. Na to EMA ztratí přehled o své poloze (protože ví, že nastal skluz) a na displeji se místo provozního stavu EMY objeví EMA s otazníkem. „EMA neví, EMA je zmatená, EMA se ztratila“ škodolibě jsem nahlas konstatoval.
Jak jezdí málo lidí a provoz na ulicích není hustý, podstatě do všech kontrolních zastávek jsem přijížděl zhruba o 45 vteřin před uvedeným odjezdem. Protože z nich ale nemohu odjet dříve, po odbavení cestujících jsem zavřel dveře. Ovšem jako posledně je dával do Uvolněno. To abych zbytečně nevětral, vždyť venku bylo -3,5 stupně.
To samé jsem provedl i na Andělu do centra. Čas odjezdu se blíží a zepředu vidím dobíhající paní. Takže ju otevřu přední dveře, ať se nezdržuji. Nastoupí a nahlas hlasitě do kabiny zvolá: „Děkuji.“ To se mi stalo snad poprvé, že někdo z cestujících mi takto poděkoval.
A pak na Újezdu směrem na Národku se přede mě dostala 22jka, takže na Národním divadle jsem zastavil za ní. Národní třída. Tatáž situace. Lidi ke mně zepředu dobíhají. A do toho stará babička o berli mávala s žádostí o nástup. Byla hrozně pomalá, takže jsem na ní nemohl čekat. Rozhodl jsem se ale, že se jí přiblížím. Když jsem se rozjel, začala na sebe máváním upozorňovat. Ukázal jsem jí, že zastavím. Což jsem také udělal. Zastavil jsem u sloupku (to aby za mě případně mohla přijet další tramvaj), otevřel dveře a pečlivě v obrazovce kamer kontroloval její dosednutí. Opětovné odbavení přišlo k užitku, neb nastoupili další cestující.
Lazarská směr Národka, vjíždím do křižovatky. Koukám do zrcadla kuloveho vypuklého, zda od Radnice něco nejede. Nic nevidím, takže pomalu najíždím. A přeci jen, 18tka jede přes křížení na Myslíkově. Kontroluji čas, dvě minuty do předepsaného odjezdu z Národky. „To stihnu akorát, drbat jí nebudu,“ a najíždím jí tam. Z vedlejší. Jen co vjíždím na sjezdovou výhybku, podívám se do zrcátka, kde ta 18tka je. Již v křižovatce a čeká až projedu. Sakra! Budu jí drbat! Aby to nevypadalo, že stojím v zastávce dlouho, jedu vstříc Národní třídě celkem pomalu. Cestující vystoupili a nastoupili. Stále víc než půl minuty zbývá. Achjo, omlouvám se Ti kolego. Nafackoval jsem si.
Anděl směr Řepy. Jako vždy na rozjezdové výhybce jsem byl 100 vteřin před předepsaným odjezdem. Dívám se proto, zda od Zborovské nejede 10, či 16 abych jí nedrbal. Faux pas podruhé si nechci připustit. A jo, najíždí 10tka a zastavuje na rozjedové výhybce. Ukazují proto řidiči, že ho pouštím, a on na to ukazuje rukou vlevo. Do toho začnu slyšet sirénu. Sanitka projíždí a já ho pouštím. Trochu mě zarazil jeho pohled na mě, když projížděl křižovatkou. Pak mi to došlo. Jsem já to vemeno! Vždyť on jel po hlavní, takže podle předpisů měl přede mnou přednost. Takže přece jen faux pas nastal.
Ráno to bylo v pohodě, ale poslední kolo mi to začalo klouzat. Sjíždím k Bulharovi a na tachu nějakých 40. Tam, jako dvě kola předešlá, začínám brzdit. Nic se neděje. Jdu do větší brzdy, nic. To už se nebezpečně blíží čočky. Zadávám plnou brzdu a nic. Jel jsem jako namazané sáňky. Už i první stupeň kolejovek a nic. Nádherný smyk na všech podvozcích jsem měl. A doprdele! Poměrně ostrý oblouk se blíží! Výběh, písek pod kola, plná brzda. Zastavuji u čoček v úrovni dveří od kabiny. Tohle byl můj druhý nejhorší pohled ze sedadla řidiče tramvaje.
Na nečekané smyky si musím skutečně dávat pozor. Nejednou mě totiž již překvapil.
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
