Když jsem na silvestra nastupoval na 14tku v 4.14, myslel jsem si, že to je ten nejhorší čas nástupu, co mohu kdy mít. Tak ne, sobotní ranní 10tka a nástup v 3.57. Nechutný čas. Nutno zmínit, že jsem si tuto směnu vybral dobrovolně. 9 hodin a několik minut, 3 kola na oblíbené lince č. 10 z domácích Kobylis a faceliftovým 14T. Pouze pár hodin a hodina spánku, neb jsem se večer vracel z návštěvy Ostravy. Naštěstí mi i tak málo spánku stačilo, jelikož jsem se po probuzení cítil čilý a odpočatý. Slušný základ pro příjemně strávenou směnu.
Bylo mi jasné, že když mám tak brzký nástup, budu jedním z prvních výjezdů. Takže jsem byl přesvědčen, že můj vůz bude stát venku, jelikož zatáhnul den včerejší jako poslední, protože se do haly již nevešel. Když jsem klusal do výpravny, stály venku kromě 2 klasických 14T a jedné reklamní dvě faceliftové. Jedna z nich stála na koleji hned přímo proti výjezdové koleji na trať. Řekl jsem si, že by byla paráda jí mít, hned bych totiž profrčel ven.
Přebírám si klíčky od vozu #9155 stojícího na 10. koleji, takže na té proti zmiňované koleji. Ten druhý facelift bylo pořadí 10tky přede mnou a vyjížděl o 3 minuty dříve než já (on jel ale přímo do Řep). Před ním jelo ještě reklamní na 25tce. Byl jsem tak třetí výjezd.
Lezu do vozu a tam velká cedule „Zaklínováno“. „Před vozemí jsem na pravé kolejnici viděl klín. Myslí se tím jen tento, či mám zaklínována i přímo kola?“ přemýšlel jsem. Abych neudělal nějaký exces, pro jistotu jsem si všechny podvozky s baterkou obešel.
Klín byl pro případ, že kdyby se vozu uvolnila mechanická brzda. Přední pravé kolo by se o klín zarazilo a vůz by tak do pryč neujel. Naštěstí jsem stojan na klíny (jako ostatní řidiči) hledat nemusel, protože jak jsem si vůz obešel, našel jsem ho. Někdo ho totiž šikovně umístil za lampu…
Při příchodu jsem měl vůz zapnutý, neboť v něm přes noc probíhalo temperování. Pro svůj klid jsem proto provedl jeho restart (a měl tak jistotu, že vůz byl mnou správně zapnutý).
Můj lék na to se společně se svítáním „probouzet“? Uzobávat hroznové víno a kafe z termosky, v mém případě ledové. A pak si do kabiny pouštět čerstvý ledový vzduch. Taktéž dnes mi tyto životabudiče pomohly.
Výjezd z vozovny do Ďáblic a mé oblíbené čočky na křižovatce Kobylisy. Tak jak si dnes se mnou pohrají tentokrát? Kupodivu překvapení. Po zobrazení výzvy (tj, přihlášení do křižovatky) mi podstatě hned začala blikat a čočky mi hned padly do jízdy. Nádhera.
Poprvé jsem na Anděl dorazil do odjezdu v předstihu zhruba dvě minuty. Takže po výstupu a nástupu cestujících jsem neváhal a šel si vytvořit fotku. Zahlédl mě jeden chlap co prohrabával odpadkové koše a vzniklou situaci nahlas okomentoval slovy: „Mě poser. On si fotí tramvaj. Řidič. No ty vole.“ A zakroutil hlavou. 5.22, předepsaný čas odjezdu a já vyrážím vstříc Sídliště Řepy.
Poslední dobou se rozmohl nešvar, auta předjíždějí zleva tramvaj stojící v zastávce. Že to je prasárna se ví, především se ale jedná o hrubé porušení předpisu o provozu na pozemních komunikacích. Příkladem budiž dnešní situace z Vosmíkových do centra. Nástupiště je zde s takzvaným zastávkovým mysem, tedy auta jsou v prostoru zastávky vedena po kolejích.
Nejsem žádný agresivní spěchající řidič, takže když se blížím k zastávce tohoto typu a vidím vedle sebe vláček aut a za ním volno, zpomalím a nechám je pustit před sebe. Ne jinak tomu bylo i tentokrát.
Zastavuji, otevírám dveře a současně pohledem do pravého zrcátka dozoruji výměně cestujících. Současně v dáli vidím blížící se auto. Ze silnice přejíždí na koleje a ztrácí se mi za zadkem. Ovšem tentokrát jsem vyhodnotil, že to asi nebude ta správná situace, kdy zastavil za mnou, ale že mě předjíždí. Tohle prostě už mám v oku a podle trajektorie jízdy auta poznám, zda mám tu čest s dobytkem.
Co se mi auto ztratilo, dal jsem výstrahu k zavření dveří. Záběr situace v levém zrcátku u vozů 14T z důvodu zužující se ho čela není zrovna příznivý, takže jsou v něm vidět jen objekty blízko předních článků (touto nesnází trpí i všechny T3). Měl jsem už zavřené dveře a byl připraven na rozjezd, přesto jsem několik vteřin čekal, zda to auto zleva mě skutečně objíždí.
Bohužel ano. Jen co jsem ho zahlédl, začal jsem intenzivně zvonit. Řidiče s Učkovou SPZ to vůbec nevzrušilo a pokračoval neměnnou rychlostí dále. Nutno podotknout, že přímo před čumákem jsem měl přechod pro chodce, po kterém ale naštěstí zrovna nikdo nepřecházel….
Dneska mě hrozně trápila potřeba si odskočit „na malou”. Pokaždé jsem se už z Anděla na Řepy a Flory na Ďáblice začal svíjet. Vidina WC v co nejkratší době pro mě tak byla prioritou.
Přijíždím do výstupní v Řepích a přemýšlím, zda vůz nechám ve výstupní (a poběžím na WC), či pojedu do smyčky na vnější kolej (jak mám předepsáno) a tam vůz nechám odstavený. Druhá možnost znamenala, že nebudu případně blokovat vyjíždějící spoj linky č. 9 z Motola projíždějící po střední koleji (střední a vnější kolej má v této smyčce shodné výstupní a nástupní zastávky). Ovšem za cenu, že to budu mít k záchodům dále, a že tu mojí potřebu opět prodloužím.
Potřeba byla již akutní, a tak jsem se rozhodl pro možnost první. Podle předpisu pro případ opuštění vozu přepínám režim vozu do Zapnuto, zavírám boční výklopné okno, revers přehazují do nuly, zavírám kabinu a uháním. A vidím, jak přijíždí 9tka. A samozřejmě že jede za mě, protože to je ta vyjíždějící z Motola. Takže změna plánu, vhod odlehčení musí počkat a jedu vůz odstavit do smyčky.
Přijíždím na Perunovu z centra a všímám si hloučku lidí na chodníku. „Co to je, v sobotu v půl deváté ráno. Co se tam děje?“ přemýšlím. Jak přijíždím blíže, poznávám zástup lidí tvořící frontu před prodejnou. A co že to bylo za prodejnu? Kus koláče. Ta fronta tam byla podstatě všechny další průjezdy kolem. Zda měla prodejna nějakou výjimečnou akci, netuším. Jen s jistotou vím, že ta fronta tam nikdy jindy předtím nebyla, jinak bych si jí přece všimnul.
Když jsem předtím měl směnu na 10tce, kolikrát jsem při cestě z centra při odjezdu z Flory zpozoroval, že jsem si zrušil omezovač rychlosti na 50 km/h, který mám takto od Motola nastavený. Zjistil jsem to tak, že při rozjezdu z Flory vstříc Olšanským hřbitovům mi připadalo, že jedu poněkud rychle. A taky že ano, na tachometru za číslovkou 5 nula nebývala… Stále jsem proto přemýšlel, kde si omezovač vypínám, a proč si ho zapomenu zase nastavit. Záhada dnes konečně rozluštěna
Když totiž do oblouku od Orionky na křižovatce Flora vlétnu rychleji, výchovná tramvaj typu 14T mě trochu vyhodí ze sedadla a já jak držím řadič, během návratu těla do základní polohy ho vyklopím do strany směrem k sobě. A přesně vyklopení páky směrem k sobě je jednou z možností, jak je možno omezovač zrušit.
Od Ďáblic jedu na Střelničnou a vidím, jak do smyčky Březiněveská vjíždí 3jka. Odbavení cestujících v zastávce a následně průjezd přes křižovatku Kobylisy. Během průjezdu přes ní se ohlédnu vpravo směrem do ulici Klapkova zkontrolovat situaci. Žádná 17tka na dohled, ale ta 3jka již vjíždějící do nástupní zastávky Březiněveská. Pro mě nepříjemné zjištění. Vlivem mimořádnosti je totiž zpožděná, takže provedla obrat hned. Normálně měla jet přede mnou, takže až po Palmovku budu vyzobávat i její cestující.
Ihned Kobylisy byly čekajících cestujících víc plné, než obvykle. Okrouhlická, už jsem si zvykl, že zde díky blízké charitě nastupuje všelijaká svoloč. Dneska to bylo ovšem více než výživné.
Vychovatelna, slyším ze salónu značný hluk, takže urychleně hledám na kamerách, kdo mi to v mém voze dělá bordel. Bulovka, jeden z účastníku hlučné skupinky ze zadního článku vystupuje. Zdá se ale, že na někoho huláká. Hned proto zavírám z preventivních důvodů dveře (aby neměl touhu nastoupit zpět, několika přivřeným lidem se omlouvám). Začínám se rozjíždět a do toho dotyčný začne do vozu mlátit (snad do skla okna), a tak hned zastavují a na zastrašení použiji zvonec.
Druhá skupinka, trochu tmavší barvy pleti, byla hlučnější. Seděla mi totiž přímo za kabinou. Abych věděl, zda nedochází k nějaké výtržnosti, dal jsem si na ně výstup z kamery. A doufal jsem, že vystoupí co nejdříve. Biskupcova, Želivského, Flora nic. Když už ani Karlák neměl úspěch, tipoval jsem jejich výstup na Anděl. Ten se totiž místo hlavního nádraží stal, co jsem četl, ústředním místem střetávání takových pochybných existencí. A taky že ano.
Během letních prázdnin roku 2020 byly na Karlově náměstí zřízeny 2 nové přechody pro chodce. První je mezi zastávkou Karlovo náměstí ve směru od Albertova a výhybkou křižovatky. Přechod je řízen semaforem a převádí chodce od zmiňované zastávky přes tramvajové koleje a silnici k obchodnímu centru. Druhý přechod je mezi zastávkou Karlovo náměstí ve směru od I. P. Pavlova a výhybkami.
Tento přechod je vyčkávacím ostrůvkem rozdělen na dvě části. Přechod přes silnici je řízen semaforem. Přes koleje se pak nejedná o přechod pro chodce, ale místo pro přecházení (chodci na něm nemají přednost, a tak je bez zebry). Aby byl zřejmý rozdílný charakter obou částí pěšího koridoru, je na vyčkávacím ostrůvku pomocí zábradlí zřízena směrová Z šikana. Dnes se mi právě na tomto přechodu stala úsměvná historka.
Přijíždím do zastávky, zastavuji, otevírám dveře a zahlédnu, jak do kolejí chce vkročit dáma asijské národnosti. Ovšem zastaví se a vrátí na chodník. Zatím nemám v úmyslu ukončit odbavování cestujících, a tak jí rukou ukazují, že může koleje v klidu přejít. Stále stojí, tupě zírá a telefonuje. Musela si mě ovšem určitě všimnout, že jí oznamuji volnou cestu. Kouknu vlevo na světelný přechod a na něm červená: „To snad ne, snad nečeká, až na něm padne zelená!“ Najednou vkráčí do kolejí a chůzí pokračuje k ostrůvku. Pohlédnu proto opět na přechod. A na něm zelená. Lidská tupost nezná mezí. Achjo…
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
