Jistým způsobem jsem zainteresován do podoby wan vozů nové generace, respektive až 65 nových vozů typu T3R.PLF. Když už s nimi mám nějaké dočinění, chtěl jsem si je také zkusit v provozu. Poprvé mi požadavek na směnu ze Strašnic se soupravou s vozem T3R.PLF nevyšel, neboť díky snášení původního železničního mostu na Zahradním Městě byla daný víkend snížená výprava ze Strašnic. Na druhý pokus mi to ale vyšlo. Navíc na lince č. 22, kterou jsem zatím neměl. Od kurzu jsem proto nejel na trati kolem Pražského hradu a na Nádraží Hostivař.
Nadšení částečně opadlo, když jsem získal vozový jízdní řád svého nedělního 8. pořadí a z jeho ranní části zjistil, že ani jednou do Hostivaře nezajedu. Všechny 3 spoje jsem měl ukončeny na Radošovické.
Z vozáku jsem se zároveň dozvěděl pro mě nepříjemnou skutečnost. Vyjedu z vozovny, a po 3 minutách zajedu na Nádraží Strašnice (ne prostě se s novým pojmenováním zastávky Staré Strašnice nesmířím) a zde budu mít pauzu 30 minut. To víte, já bych raději jezdil a ne sotva co se rozjedu měl tak dlouhou pauzu.
Všudy všeho, ač mám odježděno 43 samostatných jízd, teprve po 4. budu vyjíždět se soupravou eRPes z vozovny. Takže jsem si narychlo osvěžil, na co nesmím při kontrole vozu zapomenout a v jaké stavu vyjet se zadním vozem – sklopené levé zrcátko, stažená pravá hrazda se zrcátkem, Zářivkové osvětlení v poloze Předvoleno, revers v nule, brzdový pedál v Zaparkováno. A uzamčená kabina.
Po dlouhé době, podstatě 3 měsících mám soupravu eRPes, navíc poprvé budu řídit wanu. Vůz, který je oproti ostatním rekonstrukcím odlišný. Především má nízkou podlahu, má o okno navíc, takže je o 1,1 metrů delší. Současně oproti T3R.P narostla váha, a to o 2,5 tuny na 19,6 tun. Protože je díky své délce těžší a má větší kapacitu, je zde jako zajišťovací brzda použita místo brzdy čelisťové účinnější kotoučová. Mimo to kolejnicové brzdy mají větší přítlak. Byl jsem proto zvědav, jak výrazná to při řízení bude změna. Již první metry ve vozovně mi sdělili, že dnes to bude sranda. A že na brzdovém pedálu díky blízkým polohám Zaparkováno a pod ním prvním stupni kolejnicové brzdy budou cestující častěji padat na hubu. Přesto jsem byl odhodlán výzvě. Jako by mi něco jiného zbývalo že?
Dění v depu, části vozovny určené pro odstav vozů (druhou částí je výpravna), je velice úsměvné a specifické.
Když jsem si šel otevřít vrata, abych mohl svoje tramky vyvézt na denní světlo z místního rozhlasu vyšlo hlášení: „Pan Novák, pan Novák, umej si ty své mastné ruce a přijď nás na 15. zatlačit. Dělej.“ Na to jsem vybouchnul smíchy. Vy byste se udrželi?
Souprava téměř vyvezena za vrata, pořídit si její vzpomínkovou fotku, potáhnout, zavřít vrata.
Tak nasadit brýle, odparkovat, šlápnout na pedál jízdy a rychle za vrata strašidelnické vozovny.
Netuším proč, ale co jsem se dostal na trať, rozjel to z nástupní zastávky Vozovna Strašnice, začal jsem kvičet: „Kví, kvííí.“ Evidentně radost z dalšího splněného „řidičského“ přání tramvajáka.
Trať kolem Pražského hradu v ulici Mariánské hradby se na podzim stává jednou z nejkrásnějších tramvajových tratí široko daleko. Vždyť se zde jezdí kolem aleje, daleko od aut, chodci v dostatečně od trati daleko, takže si lze jízdu po ní opravdu užívat. Ještě než jsem na ní vjel, zamával jsem malému klučinovi s otcem, kteří se na mě koukali. Dítko bylo velice překvapené, takže oplatný pozdrav mi zaslat pouze jeho otec.
Rozjíždím se z Královského letohrádku a říkám si: „Hergot, vždyť mám před sebou rovinku, proč to nerozjedu a nedám vozům na prdel?“ A šel jsem do jízdy. Tu jsem držel až to úsekového děliče, kde v tu chvíli jsem měl na tachu 55. „Tak příště zkusím vytáhnout víc,“ řekl jsem si a tak jsem učinil. Do plné jízdy jsem šel nesprávně ihned po odparkování. Tak co, byla na tachu 60tka? Nebyla, pouze 58. Beztak ale esíčko před zastávkou hezky vykoplo, připadal jsem si jak v ledovém korytě na bobech.
Jak rychle to asi jede dolů, měl jsem nutkání zjistit. Tam ta 60tka byla, takže se současně rozsvítilo na tachu Vmax. 60tku jsem taky dal mezi Brusnicí a Pražským hradem. Ovšem z důvodu prudkého oblouku jsem jím nehezky proletěl.
První cestu na Bílou Horu mezi zastávkami Drinopol a u Kaštanu, jen co jsem nabral 50tku, jsem zaslechl bouchnutí. Marně jsem přemýšlel, co to bylo, protože jsem v kabině nezaznamenal, že by něco spadlo. Respektive nic pro mě v tu chvíli důležitého. Blížil jsem se k přejezdu před zastávkou, takže jsem svou hlavu zamířil na pravé zrcátko. A tam nic. „Aha, já nemám zrcátko,“ a začal jsem ho hledat. Málo jsem si ho po přenastavení utáhnul, takže si mi hrazda sklopila směrem k předním dveřím. No nic, musel jsem zpomalit a průhledem skrz okno zástěny a dveře jsem si ověřoval, zda těsně vedle mě nejede nějaké auto.
Velmi zrádné jsou čočky na Edenu před zastávkou Slavia z centra. Křižovatka je totiž bez preference tramvají. Vracíme se do 3. Povídání a Čočkám na Vypichu. Zrádnost tkví v tom, že absencí preference jedou signály světelné v pevném cyklu. Při přítomnosti tramvaje jí neprodlouží volno k projetí, ale signál na čočkách Jízda se nahodile změní na Stůj.
Jedu si spokojeně od „Kohinorky“ s paprsky slunce zleva na mě směřujícími a blížím se k popisované křižovatce. Není si zde potřeba nic hlídat, takže rychlost těsně pod 50 tady není nic neobvyklého. Stejně tomu bylo také u mě.
Blížím se k čočkám a dostávám se k rozhodnému místu, odkud bych měl začít pro příjemné zastavení před námezníkem brzdit. Čočky stále do jízdy, takže pokračují neměnnou rychlostí dále. A přeci jen, hypnotizovaní očima nezabralo, před sebou vidím Stůj. „Tak co teď?“ a instinktivně šlapu na brzdový pedál. Koukám, v pravém odbočovacím pruhu, který dostává zelenou na základě mého Stůj žádné auto nestojí, zleva a zprava na přechodu pro chodce také nikdo. Jedu! A šlapu nepřirozeně na pedál jízdy až na podlahu. Přiznám se, z míjení signálu Stůj v 50-ti kilometrové rychlosti jsem neměl dobrý pocit. Z toho „užívání“ si „nelegálního“ průjezdu křižovatkou mě vyrušil řidič auta z protisměru odbočující vlevo ke stadionu. Zaslechl jsem, že na mě několikrát zatroubil a zpozoroval, že rozhazuje rukama a ťuká si na čelo. Vím, měl jste již dávno zelenou, ale já tou křižovatkou prostě projet musel, jinak by mi totiž lidi popadali a beztak bych zastavil uprostřed ní.
Schválně jsem si posléze zjistil, jaká by byla moje zábrzdná dráha při použití záchranné brzdy, takže při použití všech kolejnicových brzd. Vím přesně, v jakém místě mi padnul signál Stůj – když jsem projížděl kolem portálu svislého dopravního značení. A ten je od námezníku značící moje místo zastavení vzdálen 35 metrů. Při 44 km/h je minimální brzdná dráha 32,4 metrů, já jel ale 49 km/h. Z toho plyne sice bych dokázal zastavit, stál bych ale jistě přes přechod pro chodce a z části v křižovatce. Dále bych pak jistě měl ve voze několik zranění, jelikož by to brzdění bylo skutečně prudké. Ne skutečně, tramvajáci neprojíždějí křižovatky „na červenou“ schválně. Mnohdy je to ovšem jejich jediná možnost před zabráněním zranění v tramvaji. Současně děkuji řidičům, kteří sledují situaci a nechají „pustit“ uhánějící kolos. My vážíme až 66 tun, kolik vy?..
Ale jo, sranda na trase byla. Kolikrát jsem při odparkování prošlápnul do kolejovek, takže jsem si hezky zabouchal. Či naopak při dobržďování jsem prošel přes přes Zaparkováno do buch a zastavení bylo o něco tvrdší. Chybami se člověk učí, hlavně když to skončí dobře. A čas dává zkušenosti. Nebo tomu tak není?
Byla to další úžasná směna. Dvě zcela nečekané návštěvy, za které moc děkuji. Pořadí přede mnou jezdil pražský vrchní šotouš pan Šurovský, za mnou vůz #9305 se kterým jsem měl svojí první nehodu. A od kamaráda mám plno fotek z trati.
A dle pěkných outfitů některých dívek lze konstatovat, že teploty se zvyšují a jaro začíná…
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
