Je to tady, den den D. Poprvé v tramvaji sám. Už nikoho v kabině mít nebudu, žádný instruktor ani zkušený řidič. Už se budu muset spolehnout pouze sám na sebe.
Byla mi přidělena ranní 17tka nízkopodlažního pořadí s ředitelským nástupem v 8.34. Procházím kolotočem na vrátnici mojí kmenové vozovny Kobylisy a koukám do otevřených vrat haly vozovny a říkám si, která že 14T by mohla být moje. Vpředu stál vůz v původním laku, ale také zelená co jsem měl právě na posledním zácviku (taktéž na lince č. 17), fialka, ale také jedna ve faceliftu. Vcházím do výpravny a z police si beru červené desky s označením 17/2 (2 jako druhé pořadí na lince). Červené, to proto že je dnes neděle (desky jsou rozděleny barevně podle provozního dne). „Máš vůz 9150 a stojí ti na 5. koleji,” praví výpravčí. Už tedy vím, že zelenka s evidenčním číslem #9117 to není. Vycházím ven a už ji vidím. Je to fialka s celovozovou reklamou na pneumatiky Nexen Tire. Budu zářit! Fialová barva na tramvajích je totiž dosti atypická.
Příprava vozu před výjezdem proběhla v pohodě, a tak jsem se zbývající čas do odjezdu mohl psychicky připravovat na pro mě tak významný den.
„Odjezd z konečné za jednu minutu,“ zařval na mě reproduktor. Je to tady! Adrenalin stoupá. Po chvíli opouštím vrata areálu vozovny, křížím Horňáteckou ulici (kde mě auta z obou směrů ochotně pustila) a projíždím obloukem do nástupní zastávky Vozovna Kobylisy. A teď to přišlo! Otevřel se mi ten nádherný pohled z Klapkovy ulice na Prahu. To, co mi dělá dobře na duši, ty výhledy na Prahu ze sedadla řidiče. Zastávka je prázdná, přesto musím zastavit. Dojíždím do Líbeznické a tam na mě již netrpělivě vyčkává můj první cestující. V Kobylisích se tramvaj začíná plnit. Trojská, zde už získávám cit v řízení a říkám si, že ta moje jízda nemůže být až tak špatná. Přesto samozřejmě u mě panují obavy a velký respekt nad řízením. A ta tíha zodpovědnosti.
Zastávka Přístaviště a začátek rychlodráhy. Jedu 14T rychlostně provětrat. Příjezd do smyčky Levského. Pozorně si ve vozovém jízdním řádu studuji, na jakou že to mám jet kolej. Zastavuji. Ufff, tak to by šlo. Nemusím se ničeho při jízdě bát. Vše podstatné mě naučil kurz, či jízdy v zácvicích. Jen aby nepřišla technická závada na voze, či mimořádnost na trati. Přeci jen, byl bych rád, kdybych se dnes mohl 100 % soustředit na jízdu.
Z Modřan jedu na Výstaviště. Na Výstavišti Holešovice přehazuji rozjezdovou výhybku a všímám si, jak mojí tramvaj pozoruje otec s malým synkem. Rozjíždím se, cinku a mávnu jim, co kdyby budoucí tramvaják…
Cestu na Modřany jsem si opět užíval, aby ne, když mám pobřežní, tedy promiňte, nábřežní linku. Výhled na Pražský hrad a Malou Stranu od Nábřeží Kapitána Jaroše, výhled na Staré Město a Právnickou fakultu z Čechova mostu, výhled na Smetanovo nábřeží a jeho domy, Národní divadlo, Žofín, Tančící dům, železniční most, Vyšehrad, Podolská vodárna, Branické skály, Barrandovský most, rozvíjející se výstavba v Hodkovičkách, paneláky modřanského sídliště. Linka č. 17 je na výhledy bohatá.
Z Levského tentokrát na Vozovnu Kobylisy. Tramvaj se v centru plní, část vystupuje u Stromovky, část na Trojské do ZOO. Otočení se na vozovně a zpátky do Modřan. A z Modřan na střídání určeného na Strossmayerově náměstí. Byl jsem rád, že jsem už skončil, protože přeci jen to pro mě dnes byla velká psychická zátěž a plná soustředěnost. Které ale stály za to. A hned jsem se běžel o své zážitky z dnešního dne rozdělit s kamarády od tramvají.
Několik událostí mi utkvělo v paměti.
Na modřanské trati je několik zastávek na znamení. Bohužel, téměř vždy se našel někdo, kdo chtěl buď vystupovat, nebo nastupovat, a tak jsem musel zastavit. Z toho důvodu jsem neměl téměř šanci jet podle jízdního řádu. V toleranci jízdy včas, tedy zpoždění do 179 s, jsem ale vždy držel.
Při jízdě přes křižovatku Strossmayerovo náměstí směr na Jaroše se na mě zprava vyřítila v oblouku 15T na lince č. 26 také na Jaroše. Lekl jsem se, a tak jsem zastavil. Ač jsem byl na hlavní, když už jsem stál, pustil jsem jí před sebe. To proto, že jsem zaslechnul, že vyjezdit linku č. 26 je teď těžké. Navíc, na první křižovatce mi zase uhne a já to nepatrné zpoždění jistě doženu.
Kočárky, nastoupilo mi jich za ten den asi 10, jen ale stěží polovina na mě mávla. A že vystupují, dvojím zmáčknutím tlačítka oznámily jen 3. Potěšilo mě, že aspoň někteří dosud vědí, jak si při jízdě s kočárkem v tramvajích mají počínat.
Přijíždím snad na zastávku Národní divadlo směr Staroměstská. Koukám na obrazovku nadřazeného řízení na žádosti o výstup. Žádné dveře žlutě na obrazovce nesvítí. Nikdo nedal během jízdy žádost o výstup, a tak tu nikdo nebude vystupovat? To je divné. Po zastavení tedy nezvolím otevření všech dveří centrálně, ale uvolním je (a ty se po zmáčknutí tlačítka cestujícími otevřou). Jaké překvapení, že najednou byly všechny dveře otevřené a vystupovalo se z nich.
Stojím před střídáním ve smyčce Levského a na vedlejší kolej přijíždí další 17tka. Kouknu do kabiny a známá tvář. Kolega z kurzu. Hned se běžíme pozdravit, dlouho jsme se totiž neviděli. A já, jakožto brigádník moc těchto setkání mít nebudu. Jaká radost potkat pro mě v tak významný den kolegu, se kterým jsem společně prožíval všechny strasti kurzu. A další z kolegů z kurzu mě zahlédl, jak se od naší kobyliské vozovny řítím přes křižovatku v Kobylisích.
Byl to nádherný den plný dojmů a nejednoho setkání.
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
