Odpolední směna opět za Vokovice, tentokrát linka č. 1. Nástup o pouhých 10 minut později opět na Hradčanské, v 13.47. Linku č. 1 jsem v poslední době jako cestující projel několikrát. Když jsem totiž přišel na rady za svými tramvajovými kolegy, měli právě směnu na této lince. A tak já v průběhu cesty sledoval techniku jízdy a na konečných se jich vyptával na předem sepsané otázky, či povídal o svých dosavadních tramvajových zážitcích.
Můj vůz právě přijíždí. 15T #9305. S řidičem se zdravím ahoj. Povídá, že se mnou pojede na konečnou, zda mi to nebude vadit, že tam bydlí. Říkám, samozřejmě že ne. Kolega měl všechno nastavený přesně naopak, jak já mám ve zvyku. Obrazovka nadřazeného řízení a palubní počítač přes den s černým pozadím, automatické vyhlašování zastávek, automatické zavírání dveří, sedačka nízko. V průběhu dojezdu na Sídliště Petřiny si proto během pobytu v zastávkách všechno nastavuji podle sebe. Na konečné se loučíme a přeje mi klidnou směnu.
Jednička je v pohodě linka, od vilek na Ořechovce po šrumec na Spojovací. Mimo centrum, po pohodových tratích, jako je ta na Petřiny, či přes Krejcárek. Jen ten hrozný Libeňák.
Nevím jak, ale úplně jednoduše a často jsem si nadělal předjetí přes minutu. Ve směru od Petřin jsem asi 90 sekund jednou čekal na Letenském náměstí a na Vltavské lehce pod 120 sekund. Obě zastávky jsou kontrolními body, ze kterých se nesmí odjet dříve, než je předepsáno ve vozovém jízdním řádu. Takže jsem v nich čekal jak trubka. Vrcholem bylo předjetí skoro 3 minuty mezi Letenským náměstím a Sibeliovou. Ale prostě cestující rychle vystupovali a nastupovali, zelená na semaforech padala do jízdy. A to jsem nikomu neujížděl a dodržoval rychlosti.
Bylo 19.07, přejezd Koněvova x Buchovcova směr Spojovací a bum. Bílá dodávka = mrtvá dodávka. Řidič dodávky mi nedal při levém odbočení přednost, a tak jsem mu zařídil vyřazení služebního vozu. A tím, že jsem jel s vozem 15T jsem mu zároveň zachránil obě nohy. Kdyby to totiž byla tramvaj s vyndaným spřáhlem, následky by pro něj byly mnohem horší.
Prvotní pocity po nehodě nic moc, naštěstí jsem ale věděl, že v té šňůře tramvají od Ohrady stojí s 9tkou kamarádka. A tak místo pokecu na Spojovací mě aspoň potěší její krátká přítomnost, když bude projíždět okolo mě. Tak se tomu stalo a hned mi bylo skutečně lépe.
Dispečer mi pravil: „Jsi v pohodě? Jsi s tím schopen odjet domů?” „Jo v pohodě, dojedu,” odvětil jsem. Domů chápáno jako do vozovny, i když v té chvíli bych už raději jel domů do domácích Kobylis, než do pro mě cizí vozovny.
A tak po dvou hodinách vyšetřování jsem se s nabouranou tramvají vydal vstříc vozovně již potemnělou Prahou. Samozřejmě manipulačně bez cestujících. Jel jsem pomalu jako nikdy jindy. Po celou dobu s divným pocitem, protože nehodu mi stále připomínalo rozbité čelní sklo a ty pohledy protijedoucích řidičů a vyčkávajících cestujících na zastávkách na rozbitý předek.
Při přesunu z haly vozovny do výpravny jsem na dvoře našel kus laminátu ze své tramvaje, tak jsem si ho sbalil do batohu, na památku k tramvajovému křestu. Následně jsem ve výpravně vyplnil formuláře a protokoly k nehodě. Musím poděkovat za ochotu kolegům, kteří mi s celou agendou pomohli.
Domů jsem tentokrát odcházel s ne zcela příjemnými pocity, a ty se ve mně držely ještě několik dnů.
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
