První jízda po osudném pátečním tramvajovém křestu. Byl jsem si nejistý, zda ta nehoda ve mně nezanechala následky. Ranní linka č. 24 s vozem 14T. Jednalo se o negarantované nízkopodlažní pořadí, přesto jsem věděl, že na 24rku Kobylisy vypravují jen vozy 14T. Takže jsem vlastně se soupravou T3R.P už od začátku nepočítal. A zároveň to pro mě byla první ranní směna ve všední den. Co od ní čekat?
Výjezd z vozovny v 6.06. Pokud má řidič nehodu, jde ho při nejbližší následující jízdě zkontrolovat Technik jízdy z kmenové vozovny. Technik jízdy je pozice, která při nástupu nových řidičů pomáhá s jejich adaptací do systému a organizací vozovny. Dále pak právě chodí průběžně kontrolovat řidiče, zda mají správnou techniku jízdy, všechny dokumenty v pořádku a plní ústrojovou kázeň.
Tentokrát jsem jel co nejvíce bezpečně a opatrně, při nejistých situacích jsem raději zpomalil a cinknul. Průjezd centrem bez problému. Sláva, všechno jako dříve.
Zastavuji ve výstupní Kubánské náměstí, otvírám dveře cestujících a jdu otevřít dveře do salonu, abych si zkontroloval vůz. Jak otevřu dveře, leknu se pána, co seděl hned za zástěnou kabiny. „Ahoj Karle, nelekej se, vůz máš čistý, nikoho tu nemáš. Asi víš, proč tu jsem.“ „Ano, vím, čekal jsem to, ale ne hned při výjezdu z vozovny.“ Byl to právě Technik jízdy. „Jel jsem s tebou už z Kobylis, nemám žádné připomínky, jezdíš hezky, chválím tě.“ Ani nevíte, jak se mi ulevilo. Hned se mi potom jezdilo ještě lépe. A do toho povzbuzující zpráva od kamarádky. Ano, od té, jejíž byť krátká přítomnost mi pomohla při mojí osudné předešlé směně s nešťastným koncem…
Právě probíhala ranní špička, bylo tak půl osmé, co já přijel do Kobylis, abych si sjel kopeček dolů na Palmovku. Zavírám dveře, ale vidím, že od metra dobíhají lidi. Nezavřu jim proto tak říkajíc před nosem. Nechávám je proto znovu otevřít. Nechám podruhé otevřeno 5 vteřin, pak dávám výstrahu. Ale pochopil jsem, že přijelo metro, takže lidi budou dobíhat pořád. Vhod, omlouvám se, několika lidem jsem zavřel právě přímo před nosem. Ale musel jsem, abych pak mohl poctivě počkat na dobíhající na Palmovce, Masaryčce a dalších zastávkách.
Přijíždím do zastávky Nádraží Vršovice směr centrum. Zastavuji a vidím, jak z protějšího nástupiště směrem ke mně přechází přes koleje cyklistka. Zastavuje se u dveří od kabiny, a tak je otvírám, abych si vyslechl co požaduje. Co mi chtěla sdělit bylo, jak já říkám, háelpéčko HLP. Hluboký lidský příběh. Povídala něco ve smyslu, že chtěla jet vlakem, ale stala se jí s jízdním kolem nehoda, dál jet nemůže a tak dále povídala pro mě nepodstatné zdržující informace. Nahlas jsem jí zastavil, ať mi řekne co vlastně chce. Pověděla, že chce ke mně nastoupit. Řekl jsem jí, ať si tedy nastoupí na první plošinu. Chtěl jsem se jí ještě zeptat, kde vystoupí, to jsem ale už nestihl.
Kola se v tramvajích smí přepravovat jen v některých úsecích a hodinách, což rozhodně úsek co jela do toho nespadal. Tohle se událo v době dopoledního sedla, tedy moc lidí už nejezdilo a kolo tak nepřekáželo. A navíc, jak mi jednou při debatě pravil kolega z kurzu: Moje tramvaj, moje pravidla.
To je asi vše podstatné, co se mi na oné směně přihodilo.
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
