Dnešní odpolední směna na klasické lince z Kobylis, nábřežní lince č. 17, by šla nazvat takto: Jak jsem zjistil, že jsem blázen.
Přicházím na střídání na zastávce Ke Stírce z centra. Jako vždy, zhruba půl hodiny před časem střídání, to abych měl rezervu na dojezd v případě mimořádnosti. Zanedlouho přijede spoj linky č. 24 a z něj vystoupí kolega z kurzu. Začínáme proto ve vášnivé konverzaci o mých tramvajových zážitcích. „Jedu se psem do Ďáblického háje, tak to nechám tu jednu 17tku ujet, abych se mohl s tebou svézt.“ Hrozně rychle nám to společně uteklo a mně již na střídání přijíždí už mnou jednou ověřený Ms. Brown 14T #9158. Střídající kolega mi oznámí, že pojede se mnou. Usedám. Zkouška kolejovek, prvotní nastavení sedačky a zrcátek. Jedééém. Kolega: „Ty jsi nějaký natěšený?.“ Já: „Divíš se? Já jsem brigádník, takže jsem rád za jakoukoliv možnost si zařídit.“ „Aha, já si říkal, že tě od vidění neznám.“ „Jezdím kvůli koroně jen krátce.“ „To pak jo.“ Kolega vystupuje na Líbeznické a na svém skládacím kole se řítí směr domov. Dojíždím do smyčky, vyhodím cestující, a vjíždím do obratiště. A pokračuju v debatě s kolegou z kurzu.
Vraťme se ale k mému potěšení. To je na mě skutečně tak vidět nadšení pro řízení? Pěkný úsměv a pozitivní nálada z toho, že si plním svůj již zapovězený sen? Tohle zjištění mi dělá ohromnou radost.
Při poslední jízdě z Modřan do vozovny na zatažení přijíždím do zastávky Kublov. Je nějakých 21.40. Vzhledem k tomu, že jsem kromě zastávky Pobřežní cesta ve všech zastávkách na znamení zastavoval, byl jsem již dvě minuty zpožděný oproti podepsanému odjezdu ze zastávky. Navíc, byla zrovno období, kdy buď lidé cestovali do centra za zábavou, či odjížděli z okolí Žlutých lázní. Takže jsem byl co se týká poptávky hodně vytížený a odbavování v zastávkách trvalo déle.
Ale zpět. Vzhledem k tomu, že v protisměru stojí v zastávce kolegyně, uděláme vzájemnou zdravici (již byla tma, takže při jízdě zdravice rukou není vidět). Zavírám dveře a v tom vidím, že z čela mi dobíhá skupina lidí. Neváhám, a dodatečně jim otevřu přední dveře. Dveře opět zavírám a upínám svůj pohled vpřed, protože se chci rozjet a znova pozdravit kolegyni. Ale místo dopraváckého mávnutí mi ukáže palec nahoru. To není normální čekat na dobíhající? Já nikam nespěchám, protože pro mě je každá jízda zážitkem a radostí. A jsem vždy smutný, když se blíží její konec.
Při příjezdu na Palačák jsem byl oproti jízdnímu řádu už opožděn o dvě minuty, proto jsem již přestal kontrolovat jízdní řád. Jaké příjemné zjištění při dojezdu na Výstaviště Holešovice, že už mám zpoždění 4 minuty. V 10 hodin večer to není normální. Ale pokud nikam nespěchám, nechávám v klidu lidi nastupovat a vystupovat a vyčkávám na dobíhající, lze toto zpoždění nadělat snadno. Ale vlastně, já zatahoval, takže bych měl uhánět co nejrychleji do vozovny a těšit se domů do postele.
Když já jsem nadšený z každé příležitosti řídit tramvaj, nikam nespěchám, užívám si každý metr za panelem a smutním, když vůz po zátahu opouštím. Tak jsem normální, nebo ne?
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
