Sobotní odpolední směna na hloubětínské 5tce, což znamenalo jistotu řízení vozu KT8D5R.N2P. Ten jsem neměl hodně dlouho, takže jsem si před odchodem na směnu přečetl všechny brožury o tomto voze, co jsem měl z tramškoly.
Vzpomínám si, že moje dojmy z kurzu z tohoto vozu byly takové, že to je těžká, hodně v obloucích vybočující, kráva. Hmotnost 44 tun potřebuje k zastavení o znatelně delší brzdnou dráhu než třeba moje oblíbené srovnatelně těžké 14T. A naopak, při rozjedu se dokáže splašit a na tachu vyskočí číslovka 50 během chvíle. Na toto si musím dávat pozor. A pak zvláště na vybočování v obloucích.
Střídání na Želivského/Strojimportu a já již v dáli vidím svojí kačenu, se kterou budeme následujících devět hodin parťáci. Střídání proběhlo a já zavřel dveře a vyrazil. A za chvíli zastavil, protože se mi nepřehodila výhybka na přímo směr Želivského u metra. Takže jsem musel jít ven přehodit výhybku ručně.
Přejezd přes křižovatku Želivského a dobržďování do zastávky. Ano, je to těžká kráva. Abych zastavil tak nějak u sloupku, musel jsem si pro zvýšení adheze podsypat trochu písku. Do dalších zastávek z kopce do Strašnic proto zastavuji stylem, že ve tři čtvrtině zastávky jedu již pomalu a pak jen lehce dobrzdím. Což se ale podepisuje na prodloužení jízdní doby. Od Depa Hostivař zase objevuji druhý extrém, splašené koně. Trať je zde do svahu, proto po odjezdu ze zmíněné zastávky zadávám ručním řadičem plný kotel. Po chvíli se podívám na tacho, a tam 47. Hmm, slušný výkon. Konečná Ústřední dílny DP, a já si během pauzy jdu vyzkoušet co všechno vůz umí a kde co najdu. Už jsem připraven projet další novou linku a řídit další typ vozu.
Husinecká dolů, z ní mám největší obavy. Z prudkého svahu, auta zaparkovaná celkem blízko. Během cviček jsem to tudy nikdy nehnal, nebudu proto ani teď. Jisté pochybnosti mám před nástupem na směnu (co si zpaměti projíždím trasu) ze semaforu před zastávkou Husinecká. Kolikrát se mi totiž v kurzu stalo, že mi Stůj padlo v takové vzdálenosti, že jsem nebyl schopný bez kolejnicových brzd vůz zastavit. Tak si jedu po „Seifrtce“ dolů a stojím v zastávce Husinecká. „A vlastně, co ten semafor,” snad jsem ho neprojel na Stůj. „Musím se podívat při cestě zpět, kde přesně je,“ se mi honilo hlavou. Jedu zpátky, zastávka Lipanská: „Sakra, co ten semafor, je tam, není tam?“ tak zpátky musím dávat pozor. Při dalším kole se opakuje úplně stejný scénář. To mi už nedá, a tak se při třetím, posledním, kole plně soustředím na zmíněný úsek. A semafor tam není, protože je v rekonstrukci, zatím tam byly pouze stožáry. A já si oddychnul, jako že jsem po celou dobu nic nezahlédl, protože jsem ani nemohl.
Již pražskou raritou jsou elektricky ovládané výhybky. Jejich přestavování je závislé na řidiči, resp. na tom, jaké ze dvojice tlačítek nad kontaktem výhybky bude držet. Tlačítkem Výhybka 0 řidič potvrzuje směr přestavení výhybky, tlačítkem Výhybka 1 řidič požaduje její přestavení do opačného směru. Při jízdě přes kontakt výhybky se musí jet výběhem, bez zadání jízdy a brzdy. V Praze takto ovládaných výhybek je posledních 6, a hned 2 za sebou jsou právě u dílen. První na vnější kolej a druhá na vnitřní kolej, resp. do přímého směru do areálu tramvajových dílen. Přijíždím po dojezdu prvního kola ke smyčce. První z výhybek je přestavena přímo (o víkendu se 5tka točí jen na vnitřní koleji) a proto směr potvrzuji tlačítkem Výhybka 0. Výhybkové návěstidlo druhé z výhybek také ukazuje správný směr, do odbočky vpravo na vnitřní kolej. Přijíždím k výhybce, koukám na jazyky a v tom se přestaví do přímého směru. Co to? Já jsem ale nešika! Vždyť jsem nepotvrdil tlačítkem přes kontakt výhybky její směr přestavení a místo toho jsem přes kontakt projel se zadanou jízdou, čímž jsem dal povel k jejímu přestavení. Nutno zmínit, že tento způsob přestavení výhybky je nekorektní a proti předpisům. Že se mi výhybka přehodila do chybného směru jsem naštěstí zjistil včas, proto jsem mohl svojí chybu napravit ručním přestavením. Tak hlavně si na toto musím dát příště pozor.
Doposud z radiostanice nevyšlo žádné hlášení od dispečera, a to už je po 19. hodině. Soudím proto, že je v Praze klid, jinak by mi dispečer nahlásil mojí nefunkční radiostanici zavoláním na soukromý telefon. Při posledním kole se rozjíždím ze zastávky Solidarita směrem do centra a slyším gong oznamující volání dispečera. Podívám se na stavový řádek palubního počítače, koho že dispečer volá, zda použil linkovou volbu (volání jen určitým linkám), generální (všem vlakům v síti), či konkrétní vlak. Na řádku psáno: Volám KGX 805/7. „To jsem přece já,“ a napadá mě jedno, průser! Zvedám vysílačku a předpisově hlásím: „Já KGX osm set pět sedmá příjem.“
Dispečer potřeboval ověřit stav výhybky číslo 695, konkrétně zda je v bloku, či zda jde dálkově přestavit. Během hovoru si říkám, no jo, ale co to je za výhybku? Naštěstí dispečer celou zprávu posléze opakuje a zároveň mi sděluje umístění výhybky. Je to ta na Želivského od Vozovny Strašnice. A že mu pak mám podat zprávu. „Ano, zprávě rozumím, ozvu se.“ „KGX 5, konec.“ Již z dálky vidím, že výhybkové návěstidlo nebliká, tedy v bloku není. Rozjíždím se ze zastávky a svůj pohled směřuji na výhybkové návěstidlo, na jeho označení. Je tam 695, to je ta výhybka. Výhybka ukazuje směr přímo, tedy můj směr a po průjezdu přes přijímač se uvede do bloku. Žádný chybový stav nenastal, vše bylo tak, jak má být. Zastavuji u Strojimportu a zadávám volání dispečera. Tréma jak hrom. Z vysílačky se ozve: „KGX 5 příjem.“ „Já KGX osm set pět sedmá příjem.“ „Tak jak ta výhybka vypadá?“ „Hlásím, že žádný chybový stav jsem nezaznamenal, vše dělala jak měla. Před příjezdem byla uzamčena a pak se dala do bloku.“ „Rozumím, děkuji.“ „KGX osm set pět sedmá. Konec.“ Toť moje další zkušenost s dispečerem a obsluhou radiostanice. Zvládnul jsem to ukázkově, což mě velmi potěšilo.
Poprvé budu zatahovat do vozovny Hloubětín, resp. Ústřední dílny DP. Co čekat?. Z mojí kmenové práce jsem okoukal, že šejdrové spoje přijedou k čáře Stop umístěné před kolejovým křížem a zde si vůz převezmou pracovníci vozovny. A řidič následně odchází do výpravny. Přijedu k čáře, sklidím si věci do batohu a nikdo nikde. Rozhlédnu se a v dáli vidím pracovníka v červeném, jak sedí na židli. Rozjíždím se k němu, zastavuji u něj, otvírám přední dveře a zvolám: „Ahoj, jsem tu poprvé, řekni mi kam jet.“ „V klidu, celé to musíš objet, a pak u skupinky kolegů, támhle co stojí ta tramvaj, zastav.“ „Jasný, takže kolem myčky?“ „Jojo“ „Díky“. A jedu vstříc večerním dílnám, místo, které dobře znám. Dojedu do zadní části a zde vidím dvojici rozložených KáTéček. To chce fotku! Rozsvěcuji dálkovky (abych snímek více nasvítil) a vylézám ven s foťákem. Udělám několik snímku, chvíli čerpám tu neobvyklou atmosféru a rozjíždím se. „Karle, jsi k tomu odstavenému KT nebezpečně blízko, co zrcátko,“ běžel mi v hlavě hlas a ihned skoro na místě zastavuji. A sklápím hrazdu. Ještě že jsem si to uvědomil. Kdybych hrazdu nesklopil, jistě bych na obou vozech zanechal nějaký šrám. A co že se má dělat hned po příjezdu do vozovny? Sklopit hrazda! A já, jak vím, že to není vozovna v pravém slova smyslu, jsem na ní zapomněl.
Byla to směna opět plná nových zkušeností a poznatků, které naštěstí měly vždy dobrý konec. A já vím, že vozem KT8D5R.N2P se budu chtít co nejdříve opět svézt.
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
