Jak jsem byl plný nadšení, že už konečně mohu jako brigádník jezdit, nadšení opadlo začátkem září. Omezení provozu a konec letních dovolených znamená opět nadstav stálých řidičů a tím spojená nepotřebnost brigádníků. Přesto jsem se pokoušel některou směnu získat. „Jako brigádník máš od září možnost jen o víkendu,“ slyšel jsem od výpravčích. S dovětkem, že aktuálně i víkendy mají obsazené. Nestačilo mi proto nic jiného, než čekat, doufat a zoufat.
Kolega z Hloubětína nabízel brigádníkům svojí sobotní směnu na lince 5. „Mám zájem, beru!“ a byla mi přiřazena. Hurá! Víkendová výprava vozů z Hloubětína je na této lince zajištěna typem KT8D5R.N2P lidově zvaným „Nízkokachna“. Tu jsem měl nedávno, taky na 5tce, a jízdu s ní jsem si užíval. Linka 5 celý týden předtím jezdila pouze na Černokosteleckou, protože u Depa Hostivař se opravoval kolejový přejezd. Byl jsem proto nadšený, že nebudu zajíždět až do dílen a koukat o sobotě do oken své kanceláře. Jaké to nepříjemné zjištění, že výluka již byla ukončena a 5tka jezdí klasicky až na konečnou Ústřední dílny DP. Co lze ale dělat.
Klasické odpolední střídání této linky na Želivského Strojimport (Západ) a mně přijíždí vůz čísla #9081. Již z dálky mě zaujal její čistý polopantograf. „Že by to byl vůz po opravě v dílnách,“ šrotovalo mi hlavou. „Jezdí to dobře, žádný problém, brzdí to, vyhlašování máš na automat,“ zaznělo úst kolegyně. „To rád slyším, to jsou pozitivní zprávy,“ odpověděl jsem. Kabina absolutně zabedněná, sedačka nízko, clona dole. Takto ne! A provádím rychlé změny ke komfortu svému. Na Dílnách si kontroluji vůz a přitom se mi udělalo smutno. Vůz byl celý špinavý, zaprášený a uvnitř bylo mnoho graffiti. Došlo mi, že to vůz po dílnách nebude, že čistý polopantograf byl špatná indicie. A já si uvědomil, že jsem tohle úterý viděl #9081, jak přijela z linky se strhnutým polopantografem. Tedy byl vyměněn za nový, žádná leštěnka vůz. „Odjezd z konečné za 1 minutu,“ zkázala mi Dagmar Hazdrová. A mně nezbývalo nic jiného, než vyrazit do města. S vozem, za který jsem se styděl.
Byla to moje první směna během koronavirových opatření spočívajících v tramvajích ve zrušení zastávek na znamení, zákazu nástupu předními dveřmi u vybraných typů tramvají a povinností otevírání všech dveří. Co to pro řidiče znamená? Že povinné zastavování v zastávkách na znamení a otevírání všech dveří prodlužuje jízdní dobu, která je delší, než se kterou se při normálním provozu počítá. A zákaz nástupu předními dveřmi zase snížení kapacity, což je třeba u KT významná ztráta, protože přední článek tak má k nástupu a výstupu pouze jedny dveře. Jsem proto zvědavý, jak to celé bude, zda se mi lidé budou dobývat do předních dveří a jak budu stíhat jízdní řád.
Tak ne, nejde to.
Zastávka Zborov-Strašnické divadlo a část cestujících se vehementně snaží mačkáním tlačítka předních dveří dostat do vozu. Nechápou. Nepochopí, ani když už dávám výstrahu k zavírání dveří. Ale ano, po čase to zjistí a vyhlídkovým krokem jdou ke druhým dveřím. Zpoždění 30 vteřin. Toto bylo každou druhou zastávku celou směnu. A třeba konkrétně v této zastávce mi utekla také světla, proto už po několika zastávkách za nástupní zastávkou jsem měl zpoždění přes minutu.
Zastávka Krematorium Strašnice a „dobíhající“ dědeček o berli od označníku k vozu. K prvním dveřím, mačká tlačítko, nic, po chvíli pochopí. Mám nutkání mu zavřít dveře a odjet, protože vím, že ztratím minutu. No jo, ale ujeď te někomu před nosem. Na tohle nemám odvahu. Přijíždím k Strojimportu, zjišťuji zpoždění 6 minut (!) a odhazuji svůj vozový jízdní řád.
Nefunkční přední dveře a situace 3. Zavírám dveře a z čela vidím dobíhající cestující. Bohužel, mezi námi proběhl oční kontakt, a tak jim musím umožnit nástup. Otevírám proto opět všechny dveře. Oni přesto doběhnou k těm prvním a zkouší mačkat tlačítko. A nic. Dávám výstrahu, abych je upozornil k nástupu do těch druhých. A nic. Někteří po chvíli pochopili a vycházkovou chůzí se k těm druhým dveřím vydaly. Těm co to nepochopili, jsem sprostě ujel. Každá tato situace mně stála odhadem 20 vteřin a spočítejte si, kolik to udělá třeba na 6 zastávkách. Právě třeba proto jezdíme zpožděný… Tyhle situace na předchozích řádcích nastávaly podstatě každou zastávku. Takto ne, budu si muset své cestující vycvičit!
Druhé kolo již bylo lepší, držel jsem stabilní zpoždění okolo 3 minut.
Jedu z Hlavního nádraží na Ústřední dílny DP a zastávku před konečnou, Na Homoli, vystupuje z posledních dveří cestující na ostrůvek. Po výstupu hledí ke dveřím, a tak odhaduji, že ještě někdo bude vystupovat. Ale žádný pohyb nevidím. Ale ano, jeden cestující tanečním krokem sestupuje po schodech, snaží se na ostrůvku zastavit a narovnat. Ale hlava jde dopředu, taška letí do silnice, zapotácí se, a padá za ní. Celou úsměvnou situaci jsem viděl v zrcátku. Úsměvnou, štěstí moje bylo, že z tramvaje vystoupil celkem normálně a že auto před ním stačilo zastavit. Příště místo smíchu může nastat zděšení a smutek. Inu, ožralí mají prostě štěstí.
Dojezd do výstupní zastávky a jdu si zvenku zkontrolovat vůz. A vystupující pán na mě: „To jste teda vezl cestující, to bylo něco.“ „Já ty ožralé na té Homoli viděl a musel jsem se smát.“ „To bylo pěkné, měl štěstí, ale vy jste od Hlavního nádraží vezl vzadu takových 5. Různě se potáceli a já byl rád, že opustili tramvaj, a bezpečně.“ „Skutečně? To já zahlédl jen tyhle dva.“ Bál jsem se podívat do zadního článku, zda mi tam nenechali nějaký pozdrav. Naštěstí ne.
Dneska mi hrozně často šla kola do skluzu. Předpokládám díky teplému počasí a tím způsobené ztrátě adheze. A samozřejmě těžké nízkokachně. Rozjíždím s Zborovská do centra, Hlavní nádraží z centra, od podjezdu na Bulharu k mostu, Husinecká z centra, zastávky na Vinohradské a zastávky od Depa Hostivař do Dílen. Všude tam mi kontrolka indikovala skluz kol, kdy se točila rychleji, než byla skutečná rychlost tramvaje. Nezbývalo mi proto nic jiného, než z jízdy přejít do výběhu, zapískovat si z automatických pískovačů pod kola a pak znova do jízdy. A skluz zmizel. Ať se práší za tramvají!
Všechny nepříjemnosti směny, ať už natvrdlými cestujícími, cestujícími ne ve zcela dobré kondici a dalšími strastmi byly nahrazeny tím, že jsem vezl tetu. Jel jsem hezky a moc se jí to líbilo. Byla celá šťastná. A dala mi na šťastnou cestu banán. Společně s margotkou jsem se do něj na konečné s chutí zakousnul. Na nervy. Tím jsem podstatě vezl všechny své příbuzné.
Zátah do areálu tramvajových dílen, mého kmenového pracoviště. Jak znám dílny přes den, když se v nich pracuje, opět mě při jejich objezdu zasáhnul genius loci. Spící tramvaje na opravách, po nehodách, či vyčkávající na svůj druhý život. Opět mě ta atmosféra velice zasáhla.
Vůz předán a desky, klíče od vozu, výkazové štítky odevzdány ve výpravně. Hurá, mohu se těšit na příští neděli. Na klasickou záležitost z Kobylis, na nábřežní kochací se linku č. 17.
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
