Ranní 17tka z Kobylis s poršákem. Podstatě teprve 6. naplánovaná směna, protože díky pandemii jsem si dosud bral neobsazené směny. A po hodně dlouhé době budu vyjíždět z vozovny.
Přijíždím na směnu do výstupní zastávky smyčky Vozovna Kobylisy, jak jinak linkou č. 17, a koukám do vrat, co kde stojí. Na 19. koleji ze vrat stojí 14T s CVR Turkish Airlines, vedle ní na 20. eRPesa. Ostatní vrata jsou zavřená. Je půl desáté dopoledne, celkem pozdě, a proto jsou už skoro všechna pořadí venku. Já jsem si ale už ráno zjišťoval, co budu mít. Vůz #9144, což jsou právě ti turci. Ve výpravně se optávám výpravčího, jak je to s nasazováním brigádníků ve všední dny po letních prázdninách. A jsem potěšen, dostávám hned druhý den odpolední jednokolový šejdr na lince 3.
Připravím si vůz a vyrážím vstříc nábřežní lince 17.
Poslední jízdy jsem si vycvičil cestující tak, abych je v klidu nechal nastoupit, ale zase nevyráběl velké zpoždění. Zdravě popohnávat cestující se mi dařilo, a tak jsem neměl za celou směnu zpoždění delší než 3 minuty.
Druhé kolo směrem do Modřan jsem byl z centra celkem předjetý, a tak jsem na Podolské vodárně a Nádraží Braník, kontrolních bodech, nějaký čas vyčkával na předepsaný čas odjezdu dle jízdního řádu. Za Braníkem je další kontrolní bod Nádraží Modřany. A jak jsem již snil o blížící se konečné, po odbavení cestujících na Nádraží Modřany jsem vyrazil vstříc Čechově čtvrti. To ale slyším z palubního počítače „píp“. „A sakra, kontrolní bod, zapomněl jsem na něj,“ mi proletělo hlavou. A jen jsem proto čekal na zprávu na palubním počítači (má totiž malou prodlevu), o kolik vteřin jsem se předjel. Zelená zpráva, uff, tedy zpoždění. Je to dobré. A symbol „<5s“ mi uvedl, že jsem zpožděný pod 5 s. Měl jsem namále. Za měsíc mohou být pouze 3 předjetí pod minutu, v opačném případě je výplata o nějakou stokorunu chudší.
Smyčka Výstaviště Holešovice, cinknutí a mávnutí dědovi. Jistě se totiž na mě přišel tam shora podívat.
Třetí kolo při cestě z Kobylis se mi vryly do paměti dvě historky. Projíždím obloukem v křižovatce za zastávkou Ke Stírce. Protože zde není optimální sklon kolejí, rychlost je zde návěstí dovolená maximálně 10 km/h. Již jsem skoro celý za sjezdovou výhybkou, před ukončením omezenky, a vidím že se podél tramvaje po chodníku rozbíhají dva zhruba dvanáctiletí hoši. „Chcete skutečně závodit? Tak jo, chvíli počkejte,“ pro sebe si zamumlám. Konec 10tky, rozjíždím se. Jeden z chlapců už to vzdal, druhý zrychluje. Můj čumák mu ujíždí, boční okno a bum. Předvedl mi nádherný držkopád na chodník. Inu, nekoukal pod nohy a zrovna tam byla z asfaltu boule. Musel jsem vybouchnout smíchy, protože jsem to celé viděl v přímém přenosu. A okomentovat to slovy: „A máš to.“
Dojíždím na Výstaviště a zastavuji v zastávce. Chodci mají zelenou a všímám si klučiny, který byl otci „na koni”, jak mi mává. Neváhám, a také mu posílám mávací pozdrav a pěkný úsměv. A on začne mávat ještě více. A otec s maminkou nic netušili. To se mi hrozně líbilo.
A nesmím zapomenout na mávací setkání s kolegou z kurzu u židovského hřbitova, co měl odpoledne taky linku 17. Jsem rád, když se mohu potkat na trati se známými tvářemi.
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
