Zápisky občasného tramvajáka (20): Déjà vu

Toho dne mě čekala zatím nejdelší směna, devět a tři čtvrtě hodiny bez jedné minuty na lince č. 10. Tu už jsem měl, 1 kolo se soupravou eRPéček. Tentokrát to bude se 14T ve faceliftu, a kola 3. 

Jak já nenávidím ranní vstávání. Sobotní nástup 5.36. Vzhledem ke špatnému rannímu spojení jsem do vozovny ale přijel už krátce po čtvrt na šest. Motivovalo mě ale, že se projedu aspoň půl prvního půlkola za tmy a uvidím svítající okolí Palackého náměstí a trať do Řep.

Ve výpravně jsem potkal na záloze kamaráda, kterého jsem měl na jeden ze zácviků a kolegu z kurzu. To ráno nemohlo začít lépe! Hned jsem byl veselejší. Soubojovník z kurzu mi pravil, že na 10tce jezdí další kolega z kurzu. Zvolal jsem: „Super!“ Takže se celou směnu budu setkávat se známou tváří. Hned jsem si proto podle rozpisu výjezdů šel zjistit, co za vůz evidenčního čísla má.

Výjezd na Sídliště Ďáblice, tedy pojedu v pravidelném provozu nepojížděným obloukem křižovatky Střelničná. Jel jsem jím jenom v opačném směru, když jsem s 10tkou zatahoval. Tedy přímo tento oblouk jsem ještě neprojížděl. A to si pište, my srdcaři si zaznamenáváme každý projetý úsek kolejové sítě a oblouky. Při průjezdu jím jsem jásal juchú.

Obrat přes smyčku a po 7 minutách do Řep. Mezitím se rozednívalo a zhruba na Šumavské už bylo denní světlo. Cestou jsem na Andělu potkal onoho kolegu z kurzu. Chvíli mu trvalo, než mě poznal, ale pak začal taky jásat. A já se těšil na další setkání. A ta vycházela právě na Anděl a Palmovku. 

Jak jsem dojížděl na Sídliště Řepy, zjistil jsem, že mám špinavá obě venkovní zrcátka. Respektive, jak je utírali vodou s čistícím roztokem, neutřeli je do sucha, takže na nich zůstaly skvrny. Či to byl pozůstatek průjezdu mycím rámem. Proto první, co jsem při příjezdu do smyčky Sídliště Řepy udělal bylo, že jsem si vzal vlhčený ubrousek a nečistoty setřel a posléze kapesníkem utřel do sucha. To byla změna! Hned jsem viděl lépe.

Trasa linky č. 10 vede přes zastávku Vozovna Motol, kde jsem na zdejší škole studoval. A jako posledně, i tentokrát jsem si dovolil při průjezdu kolem ní zdvihnout jeden prst na ruce. Protože jsem právem hrdý, že moje nejvyšší dosažené vzdělání není ze Střední průmyslové školy dopravní…

Zastávka Vinohradská vodárna směr Náměstí Míru a opět potíž s kočárkem, golfáčem. Dojíždím do jmenované zastávky a vidím při chodníku (zastávka nemá ostrůvek, nastupuje se ze silnice) stát osamocený kočárek s dítětem uvnitř. Zanedlouho zpozoruji pána s dalším dítětem, jak kouká do nějaké výlohy. „Aha, tak to asi je jeho kočárek,“ říkám si. Pak mě zpozoruje a honem běží ke kočárku, že chce nastupovat. V zrcátku jsem viděl, že už má hodně práce s jedním dítětem, natož ještě kočárek k tomu. A tak v okamžiku, kdy jsem chtěl již zavírat dveře, dojel ke dveřím. Že by to vše mohl jít dělat již když mě poprvé uslyšel ho asi nenapadlo… Zpoždění se proto již rýsovalo. Protože podlaha vozu byla vysoko, musel přední kolečka nadzdvihnout. A to celkem hodně. A právě se mu to podařilo do takového sklonu, že se mu převrhl a padnul řídítkama na vozovku. Já se začal tak nehorázně smát. Naštěstí mu ostatní cestující začali pomáhat. Tím, že nastupoval do 4. článku jsem ani žádný řev dítěte neslyšel. Naštěstí.

Z důvodu výměny světelných čoček byl provoz na křižovatce Korunní × Benešovská × Boleslavská řízen pomocí svislých dopravních značek. Ulice Korunní, tedy kde jezdí tramvaje, je ulicí vedlejší a vozidla pro ní proto musí dát přednost kolmo jedoucím vozidlům. 

Skutečná situace. Pomalu se rozjíždím ze zastávky směr Flora do křižovatky, abych viděl do hlavní. Proti mně přijíždí červená dodávka, co chce odbočit vlevo do Benešovské. A do toho od Benešovské do Boleslavské a naopak, tedy hlavních ulic, přijíždí auta. Stále se pomalu přibližuji do křižovatky. A zastavuji. A zastavují i všichni ostatní. Kdo projel křižovatkou jako první?….Červená dodávka proti mně. Protože její řidič nevydržel to, že ti dva řidiči na hlavní nepochopili, že mají přednost a já se zase do ní bál vjet. To nastalo, když jsem se vracel z prvního kola. 

Když jsem tudy projížděl na začátku druhého kola, ve směru na Řepy, nastala obdobná situace. Auta jedoucí po hlavní zastavila. A já proto nevěděl, zda mě pouští, či prostě nechápou. Tak jsem se rozjel do křižovatky a rukou řidičům na obě strany hodil poděkování. Podle jejich pohledů, ani oni nepochopili, že měli jet jako první a místo toho mi z jednoho auta skrz stažené okno zamávalo dítě. 

Když jsem se vracel, již jsem ignoroval značky a vjel jsem suverénně do křižovatky, samozřejmě s vědomím, že jedu z vedlejší. A tento postup jsem využíval po zbytek směny. 

Akorát řidič jednoho auta za celou dobu pochopil, že jede po hlavní. Košík od Benešovské odbočující vlevo na Korunní. S čímž jsem nepočítal, a tak mě celkem blízko minul. Vychutnal si mě. 

Závěr. Ukázalo se, že pokud na křižovatce jede tramvaj z vedlejší, řidiči jsou zmatení a nedokáží přijmout to, že jedou po hlavní a mají před ní přednost v jízdě..

Blížím se za zastávkou Karlovo náměstí na čočky směrem na Štěpánskou. Proti vidím 22jku, kterou křižovatka pouští dříve. Já dostávám do jízdy hned co projede sjezdovou výhybkou. Ovšem, jen co jí dojedu, na křižovatce u kostela svatého Ignáce mi padají čočky na Stůj a prudčeji brzdím. 

O kolo později stejná situace, 22jka naproti a dostává do jízdy jako první. Ovšem říkal jsem si, že není kam spěchat, že zase u Ignáce padne na Stůj. Takže co jsem projel obloukem křižovatky, jel jsem výběhem k čočkám. A na Stůj skutečně padly. Do výběhu jsem šel ale pozdě, takže jsem přeci jen musel zastavit. 

A zbylá dvě kola? Déjà vu. Ovšem to už jsem šel do výběhu ještě v oblouku, takže sotva jsem dojel k čočkám, už jsem dostal do jízdy. A já tak ušetřil energii tím, že jsem ohromný těžký kolos nemusel rozpohybovávat z klidu.

Dle dopravní vyhlášky se musí každý den provádět vizuální kontrola a čištění všech výhybek. Tuto práci provádí takzvaní špičkaři. Chlapci v upatlaných montérkách od vazelíny, jejichž náplní je údržba výhybek v podobě ověřování funkčnosti přestavení výhybek, kontroly stavu jazyků a právě promazání jejich kluzných ploch. Jako čas od času jsem nějakého potkal, ale dnes druhé kolo? Na Palmovce, Nákladovém nádraží Žižkov, Floře, Karláku. Snad se na linku č. 10 dnes dohodly. Přesto jsem jim hodil pozdrav. 

A ještě k tomu část dopoledne svářeči navařovali „maso” na křížení na Palmovce a za Biskupcovou do centra celé dopoledne prováděli odkryv dlažebních kostek pro potřebu opravy kolejnice. Hezky se ta zdržení nasčítala.

Nejhezčí zážitek? Zcela náhodně do mé tramvaje nastoupil kamarád. Za což jsem byl neskutečně rád, že jsem měl tu čest. 

A pak, blbnutí s dalším kamarádem ve smyčce v Ďáblicích s foťákem a vytváření promo fotek s mojí maličkostí.

Volná ranní 17tka na neděli? Co s načatým jezdícím víkendem. Zkusím si o ní říct. A vyšlo to! Takže, pobřežní linko, už se na tebe těším.

Text: Karel Martinů


O seriálu Zápisky občasného tramvajáka

Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.