Dnes nedělní ranní směna ve znamení 17/208. Ve vozovně jsem vyfasoval 14T nejvyššího evidenčního čísla, #9170. Do Prahy ovšem dorazila jako třetí od konce, poslední byla #9168.
Zprovozňuji tramvaj, zapínám displej nadřazeného řízení a hláška „Porucha pomocných pohonů, funkce kaloriféru a klimatizace omezena, jízda bez omezení.“ „Kurňa, holka, co mi to říkáš. Co ti je,“ běželo v mojí mysli. No nic, času bylo do výjezdu hodně, proto jsem jí restartoval. A pomohlo to. Následovala klasická kontrola funkčnosti všech zařízení v interiéru a exteriéru. A nakonec můj rituál před výjezdem, poplácání vozu na prdel vlevo nad světly: „Tak holka, jdeme na to.“
Po přijedu do smyčky Levského vjíždím na střední kolej. Na ní ovšem už jedno 14T stálo. Jak se k němu přibližuji, zjišťuji, že to je #9169. To je ale náhoda, postupka. To se jen tak nevidí. Neváhám a pořizuji rychlou fotku. A Hned na to odjíždí. Naštěstí jsem to stihnul. Abych uvolnil místo, jel jsem popojet k námezníku a následně odešel na toaletu.
Když z ní přicházím, všímám si evidenčních čísel zde stojících tramvají. Na střední koleji moje #9170, na vnitřní vedle mě 15T #9250 a za ní 14T #9140. Opět hra s čísly. Dvě náhody v tak rychlém sledu za sebou? Není to znamení? Ihned se o snímky dělím s kamarádkou, co má takové zajímavosti s čísly ráda.
Hned z Modřan jsem jel zkrácenou variantu trasy na Výstaviště Holešovice. Smyčka Výstaviště, první stálá smyčka v Praze vystavená roku 1908 a od té doby rozhodně z nejhezčích smyček. Ne-li v České republice. Vždyť její poloha na okraji Královské obory jí k tomuto prvenství předurčuje.
Jízdy do ní mám hrozně rád. Jen ty zevlující pochybné existence na lavičkách přímo u kolejí smyčky kazí celkový kladný zážitek z pobytu v ní.
Projíždím přes výhybku za výstupní zastávkou a zpozorují, jak mě pozoruje malý chlapec s otcem. Neváhám proto a začnu nejprve blikat dálkovými světly, pak několikrát cinku a nakonec mávám s úsměvem ve rtech. A já si vzpomněl, že jsem před těmi zhruba 25 lety musel být asi taky ve stejné pozici. Jen já byl tím malým klučinou a kolem projížděla možná nějaká zánovní T6tka.
Obdobná situace nastala i den předtím na lince č. 10 při dojezdu do zastávky Třebenická, když na mě zhlížel taktéž chlapec s otcem z nadjezdu.
Přijíždím druhé kolo po Čechově mostě směrem na Stross k rozjezdové splítkové výhybce. Koukám na pomocné výhybkové návěstidlo a ono ne a ne se přehodit do stavu blokování, respektive výhybka, které o stavu výhybky předává informaci. Pokud není výhybka v bloku, hrozí její nežádoucí představení do opačného směru odbočení, například v průběhu mého průjezdu. Zastavuji před přestavníkem, že jí půjdu prověřit. Beru tágo, otevírám si dveře a pro jistotu se ještě podívám na výhybkové návěstidlo. Jaké překvapení, bylo v bloku. Takže nasedat a jedééém. Kdyby nebylo, musel bych vložit tágo do kapsy přestavníku, tím by se měla hodit do bloku. Pokud ne, musel bych ji přestavit tam a zpátky. To by pomohlo určitě.
Bohužel, zase předjetí mezi kontrolními body. Směrem na Modřany jsem se na Národním divadle srovnal vždycky do času a na dalším kontrolním zastávce, Podolská vodárna, jsem byl s předjetím kolem dvou minut. Nechápal jsem jak se mi to mohlo povést. Totiž, čočky na křižovatkách asi hned padaly do jízdy, cestujících v zastávkách bylo málo a já to hnal rychle. Vypadá to blbě, když člověk čeká tak dlouho v zastávce a nic se neděje. Bohužel, ale já odjet dříve prostě nemůžu. V tomto se ještě musí zdokonalovat
A zase ty návštěvy, tentokrát teta s bratranci. Tak jsem jim na smyčce v Modřanech ukázal svoje pracoviště a byli uchváceni. Samozřejmě nechyběly otázky typu: „A co je tohle? Kde máš pedály? K čemu je toto? Kde máš zvonek? Na co je tohle zrcátko?“ A další otázky obdobného typu. Bylo to moc milé.
Celý den setkávání se s známým kolegou z Pankráce v proti jezdící 17tce a potkání se s vlasatým kolegou z kurzu jedoucího na 3jce bylo třešničkou tohoto úžasného slunečného dne.
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
