Vozovna Kobylisy vypravuje nejvíce pořadí na linky č. 10 a 17. Z důvodu rozmanitosti délky směn se nejvíce směn brigádníkům dostává právě na tyto linky. Proto tyhle dvě linky dostávám nejčastěji. Ne že by mě nebavily, ale rád bych také projížděl jinou části naší rozsáhle tramvajové sítě. Proto jsem plánování požádal o směnu na kterékoliv jiné lince. No vida, odpolední na mé domácí lince přes Balabenku, lince č. 25. Tu jsem měl zatím jen jednou, při druhém zácviku s žižkovským 15T. Jaké to nádherné zjištění, že to bude moje 25. samostatná směna a to ještě přesně rok poté, co jsem dostal papíry na tram. Dnešní směnu si tak budu maximálně užívat! Ráno jsem si opět samou nedočkavostí zjišťoval, co že to budu mít za vozidlo. 14T #9119 ve faceliftu. Krása, ty já mám rád!
Řidiči z Kobylis nejčastěji střídají v zastávce Ke Stírce z centra, takže relativně blízko konečným. Linka č. 25 má ale střídání na Vltavské ve směru od Pražské tržnice, přesně uprostřed trasy linky. Když střídám na Stírce, narychlo si seřídím pouze obě zrcátka a vyrážím. Oželím tak nastavení podnožky, výšky a sklonu sedačky, nastavení jasu obrazovky a palubního počítače, hlasitosti hlášení a tak. Těch několik málo zastávek se komfortu vzdám. Nebudu přece zdržovat. Ale teď to skutečně nešlo. I když jsem si každou velkou zastávku (tam, kde jsou delší pobyty), pokaždé něco opravil, až na Bílou Horu jsem se cítil nesvůj. Totiž, nebylo to prostě ono. Podle mých představ, pouze snesitelná nouzovka. Ve smyčce jsem si vše poladil a jak nádherně se mi z Bílé Hory jelo. Výroční jízda začíná. A jedu se nahánět s kamarádkou jezdící na lince č. 1, na pro mě neznámém pořadí.
Mezi Palmovkou a Vozovnou Střešovice jezdí tato dvojice linek č. 1 a 25 ve svazku. Obě mají interval 15 minut, takže v uvedeném úseku interval zkracují na 7,5 minuty. Z tohoto důvodu dochází k vzájemným setkáváním pokaždé na stejných zastávkách.
Ze střídání jsem první 1čku potkal na Strossu, nebyla v ní. Další Hradčanská, taktéž bez úspěchu. Vracím se zpět na Lehovec. Hradčanská a Stross opět nic. Další setkání je na Maninách, bez úspěchu. Tím, že je 1čka kratší, nepotkával jsem se danými pořadími na stejných zastávkách. Vystopaval jsem ale, že se jako by posouvají. Takže pořadí, co jsem potkal minulé kolo na Maninách jsem teď potkal na Strossu. To znamenalo jediné, každé kolo jsem viděl nové pořadí. Profesní degradací jsem zároveň zjistil, že to nové pořadí z Manin jsem poté potkal při jízdě z Lehovce na Hradčanské. To by bylo, aby to nevyšlo, když pořadí na 1čce je 8 a já mám na 25tce tři kola (Bílá Hora-Lehovec-Bílá Hora). Maniny třetí kolo směrem na Lehovec. A sluníčko naproti! Bylo to úžasné setkání s nádherným příběhem. Na den přesně od našeho společného získání řidičáku.
Rychlostní výhybka na Prašném mostě. Na normálních rozjezdových výhybkách (ve výhybkách, kde dochází k rozvětvení trati), je rychlost průjezdu jak do přímé tak odbočné větve stanovena na 15 km/h. Konstrukce této první pražské rychlostní výhybky ale umožňuje rychlost průjezdu do odbočky 30 km/h a přímo 50. Ano, 50 km/h, takže nejvyšší možnou rychlostí pro tramvaje dovolenou v ulicích. Budu tyran. Dám výhybce a kolům mého poršáka na prdel. Omezovač nastavený na 50, rychlost stoupá, výhybka se blíží. 40 km/h, 45, najíždím do hrotu jazyka a na tachu je vysněná 50tka. Pocit radosti. A následně hned řadič do brzdy, protože v křižovatce následuje křížení s kolejí od Kulaťáku, přes které může být nejvyšší rychlost 15 km/h. Ale musím uznat, že ta 50tka byla hodně. Takový divný pocit jsem měl.
Plno lidí se mě ptá, jak to tramvajáci řeší se záchody, s čůráním. Moje odpověď zní: „Vhod musím na konečné jít pokaždé, i když se mi zrovna nechce. Alespoň tomu musím dát snahu.“ Aby se mi nezačalo chtít už v polovině trasy, začínám pít až od její poloviny. Vychází mi to nádherně tak, že přijedu na konečnou a tato fyziologická potřeba se zrovna začne ozývat. Ovšem ne vždycky mi to vyjde a kolikrát se mi začne chtít už relativně brzy. Třeba jako teď na Vozovně Střešovice ve směru na Bílou Horu.
Naštěstí to tak akutní nebylo, takže jsem věděl, že to vydržím. No jo, ale jak to vyřeším? Příjezd do smyčky za přede mnou stojící další 25tkou v 20.23. Ta odjíždí v 20.27. Já odjíždím nedlouho za ní už v 20.30 (protože jsem zatahoval, a to od Štrossu na Výstaviště do vozovny). 4 minuty čekat ale už nevydržím, to abych uvolnil místo pro tram co přijede za mnou. Co kdyby to byla vyjíždějící nočka za mě. Zastavuji ve výstupní a vyrážím rychlým krokem na záchod. Ufff, to je úleva. Docházím k vozu, přemýšlím zda si nepořídím fotku. Ale to už slyším cinkání eRPesa za mnou. Přesně jak jsem tušil, přijelo za mě vyjíždějící noční pořadí. Naskakuji do vozu a popojíždím, to už ale to pořadí přede mnou odjelo.
Tak vhod chvíli počkal v křižovatce no. Mohl jsem z nástupní popojet za to 15T, možná by se ta nočka do výstupní vešla. Když já jsem ale měl v tu chvíli myšlenky úplně jinde.
Než jsem začal jezdit, ptal jsem se různých kamarádů na to, co během přestávek na konečných dělají. Mám žraso orgie, jdu na záchod, čtu si knížku a časopisy, projíždím sociální sítě. Dobrá poslechnu rady a vezmu si do batohu nějaké časáky na čtení. Zjistil jsem ale, že když jsem na konečných, povětšinou jdu na záchod, zobnu si něco k jídlu. To zabere tak 2/3 přestávky. A opravdu nebudu na 7 minut něco na čtení otvírat. Takže to skončilo na tom, že projíždím sociální sítě a časáky jarního vydání mi stále leží v batohu. Dneškem jsem proto vzdal jakékoli snahy si něco přečíst.
Posledně v době, když platil večerní zákaz vycházení, jsem při zátahu z linky č. 12 jel z Nádraží Holešovice sám. Bohužel, teď zákaz byl opět den zpátky obnoven. Tak jak budou lidi cestovat?
V dnešní době je moderní, že komunity lidí si vytváří skupiny pro sdílení názorů, zkušeností a rad. Naše skupina z tramkurzu má také jednu. A do ní jsem si postěžoval následovně: „Vám řeknu, to je hodně depresivní období, abych s odjezdem v 20.30 z Bílé Hory při zátahu do Kobylis svezl za celou trasu pouze 10 lidí. Z toho po Vozovnu Střešovice jednoho člověka. Prázdná Hradčanská, Letenské, Stross. Se mi na chvíli udělalo z toho mdlo.“ A jeden kolega na to: „Potřebuješ obejmout?“ Vtipálek. Ano, jel jsem městem duchů. Relativně brzy večer, přesto v ulicích a na zastávkách prázdno.
Náladu jsem si zlepšil aspoň premiérovým průjezdem oblouku z Strossu na Veletržní palác. Tyto oblouky totiž nejsou žádnou pravidelnou linkou projížděny. Zajímavostí je skutečnost, že oblouky byly v křižovatce zřízeny až roku 2001. Po dolní Palmovce to tak byla druhá plnohodnotná křižovatka (později ještě přibylo Palackého náměstí).
Zataženo na 10. kolej, tedy celý zpětný pohyb byl ve vozovně přímo. 10. kolej je totiž přímo proti výjezdové koleji z vozovny. Odpočinout a zítra na šlapací 12ctku.
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
