Dlouho jsem neměl naplánovanou šlapací tramvaj, takže jsem na plánování vznesl požadavek, že chci vůz T3R.P. Ranní směna na lince č. 14. Super, tu ještě ve sbírce odježděných linek nemám. A navíc jezdí kolem mého domova. Světe div se, teprve podruhé od kurzu ranní příprava soupravy vozů eRPé na výjezd. Na starost jsem dostal již mnou jednou vyzkoušenou soupravu #8504+8444.
Výjezdovou trasu mám z vozovny přes Palmovku na Vysočanskou. A tam pauzu kolem 20 minut. Studuji vozák a zjišťuji, že v něm nemám uveden čas odjezdu předchozího spoje. „Divné, že bych byl s odjezden 6.24 vůbec první spoj linky?“ napadlo mě. Šel jsem si to proto k sloupku ověřit. Skutečně, dle zastávkového jízdního řádu jsem byl prvním spojem linky v uvedeném směru.
Jak byla tma, neviděl jsem v pravém zpětném zrcátku lištu zadního pantografu. Jak se ale začalo rozednívat, začala se objevovat, a tak zrcátko jsem si následně našteloval k obrazu svému.
Na vjezdu do smyčky Vysočanská je zřízena Elektricky Ovládaná Výhybka. Poslední z pěti v Praze. Těšil jsem se proto, že jí ještě jako řidič zastihnu v provozu. Kdo ví, kdy opět linku č. 14 či 16 přes ní jezdící budu mít. EOVéčka narozdíl od druhé používaného systému pomocí rádiového signálu vyslaného z vozu do řadiče výhybky fungují na principu změny odběru proudu. Pokud vůz nad trolejovým kontaktem neodebere žádný proud, výhybka zůstane v původní poloze. Pokud odebere proudu málo, dá to výhybce povel k přestavení do směru opačného. Tato činnost se provádí tlačítky Výhybka 0, respektive Výhybka 1. Byl jsem potěšen, pokaždé se mi totiž výhybku podařilo přestavit.
Když jsem podruhé, v půl deváté, přijel na Vysočanskou svítilo již světlo. A já zároveň zjistil, že v levé horní části čelního okna mám nějakou nečistotu, asi pozůstatek lejna od ptáka. Tak to ne, to bych nevydržel na to půl dne koukat. Vlhčený ubrousek, hop na spřáhlo a začal jsem si ho čistit. Jaký nádherný výhled jsem měl. Jak vysvitlo slunko a já byl donucen si nasadit sluneční brýle, na skle začaly prozařovat šmouhy od od mého setření. Byla to ale mnohem lepší varianta, než tam mít lejno.
Linka č. 14 se u mě nejspíš stala nejoblíbenější linku.
Její trasa začíná ve smyčce Vysočanská. Ta je vzhledem k pražským poměrům svým uspořádání zajímavá. Třeba i tím, že doposud je její součástí výhybka původní odstavné koleje.
Trať v Sokolovské. Hezky zatravněná a lze po ní jet rychle. Jen ty nehodové přejezdy. Plnohodnotná křižovatka Palmovka. Tak koho v ní potkám a budu muset pustit?
Fenomén Libeňský most, pohled na výškové budovy Kovo a Lighthouse Towers u jeho předmostí. Mezitím vpravo pohled na Bulovku, kde jsem se narodil.
Svižná trať u Tržnice a vlevo Vítkov.
Trať přes Štvanici po Hlávkově mostě. Po něm jezdí 14tka jediná. Následný tobogán v podjezdu do zastávky
Těšnov. Labuť, Masaryčka, Václavák, Lazarská, Karlák. Tady to nejen tramvajově žije. Hustý provoz, setkávání se s protijedoucími kolegy.
Atypický Jamrtál s Nuselákem nad hlavou.
Synkáč a dostáváme se do Michle. Trať na Spořilov jsem doposud moc neznal, takže jsem zde jezdil pomalu. Míjení se s busy od Jezerky po Chodovskou.
Území nikoho kolem plynárny, kde po reko trati lze jezdí 50tkou nádherně.
Jízda přes Teplárnu Michli a budovu JLV, kde jsem prožil několik let na brigádě. Zamávat bývalým kolegům na dispečinku jsem nezapomněl!
Smyčka Spořilov na samém okraji velkého panelového sídliště. Kolem ní z jedné strany pole a stožáry vysokého napětí.
Taková hezky různorodá linka, ale na pohodu. Ostatně právě takovou jsem jí dal přezdívku. Rozhodně se těším, až ji budu mít příště.
Vyjíždím z Vysočanské na střídání na Vltavské. Snahou vždy je přijet na střídání včas. Ovšem začalo to hned tím, že mi pro výjezd ze smyčky unikla světla. Takže hned zpoždění půl minuty. Na Palmovce na předmostí mi dobíhali lidi, takže zpoždění co jsem skoro vymazal jsem opět nabral. Z Libeňáku jsem odjížděl plus 40 vteřin. Jistá šance tu na stažení je, ale. Ale to by mi na kolejích nesmělo stát auto.
Projíždím křižovatkou Dělnická. Sotva druhý vůz sjezdovou výhybku křižovatky opustí a musím zastavit. Prostě zcela natvrdo řidič Auto Strž zastavil ve druhé řadě mně přímo na kolejích, poslal to na blikačky a odešel. Dobrý, chvíli čekám. Zpozoruji, že ale v autě nikdo není. Použiju proto zvonec. A nic. Přidám na délce držení zvonce a stále nic. Vyčkávám, evidentně řidič musí být někde poblíž, protože takto zaparkovat auto může jen idiot. Stále se nic neděje. Achjo. A zvonec držím tak 10 sekund. To už v zrcátku do salonu vozu pozoruji, že se mi přes kabinu cestující dívají, co se děje. Výborně, borec přibíhá, skoro se neomluví a odjíždí. Když si vyměňujeme vzájemné oční kontakt, klepu si na čelo.
Na Vltavskou bohužel přijíždím se zpožděním 2 minuty. „Máš těžkou nohu co,“ vtipně mi během střídání kolega sdělil. Tak jsem mu pověděl, co se mi u Dělnické přihodilo.
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
