Psal mi tři dny před Vánoci kamarád, taky brigádník, že si mám zavolat na plánování do Strašnic, že z důvodu dovolených mají na příští pondělí málo lidí a hledají brigádníky. Volám a je mi sděleno, že ve Strašnicích je to už dobrý, že teď je nouze na Žižkově. Volám proto svému plánovači. Ten má totiž kromě Kobylis na starost právě také řidiče z Žižkova. Sděluje mi, že hledá řidiče, jak na ráno, tak odpo.
Vybírám si odpoledne. Odpolky mám raději, protože se můžu v klidu vyspat. „Dobře, co chceš za linku,“ nabízí mi. „Nějakou, co jsem ještě neměl. Co tam máš?“ vznesl jsem dotaz. Dal mi na výběr 1 (ne, protože se jí bojím, hlavně přejezdů že), 8 (měl jsem jí jen v zácviku), 9 (ne, je svižná), 11 (ne, je uhoněná), 25 (nudná tangenta). Jasný, vzal jsem si svojí domácí 8čku. Telefonát jsem ukončil sdělením, že mi klidně v týdnu může dát také další směnu, protože mám dovolenou.
Marně jsem pátral v paměti, kdy jsem naposledy jezdil ve všední den. Bylo to koncem října, s linkou 12. Tak jaké to bude jet po tak dlouhé době během intenzivnějšího provozu z důvodu oproti víkendu kratších intervalů?.
Bylo na mě hodně tramvají. A třeba taková linka č. 24 byla pro mě zjevením. O víkendu totiž nejezdí. A tramvají na mě bylo o poznání více. Třeba v takovém Karlíně, či Miladě Horákové. Co zastávka, to jsem se s někým protijedoucím míjel.
Na facebooku jsme nedávno s kamarády debatovali nad úpravou zrcátek. Že jeden z mých kamarádu si levé zpětné zrcátko a zrcátko do interiéru otáčí do vodorovné polohy. Bylo mu řečeno, že ho nechápu, že to je kravina a vypadá to hrozně. Do diskuze jsem sdělil, že zrcátko do interiéru takto nastavovat je kravina, protože přece mi zobrazí víc hluchého místa zástěny. Když ho mám svisle, akorát v něm vidím skleněnou průhlednou část. A k levému zrcátku jsem řekl, že to zkusím. Že to možná vyřeší můj problém s dlouhým nastavování zrcátka během odpoledního střídání.
Přijíždí mi na Palmovku moje souprava. Usedám a dostávám tak 5-ti minutový výbuch smíchu, že i cestující chodili ke kabině nahlédnout, co se děje. Totiž, ta zrcátka byla nastavena podle způsobu kamaráda. Zpětné do interiéru jsem si hned otočil do rozumné polohy. Levé jsem si po dojezdu do Starého Hloubětína ponechal, jen ale upravil podle sebe.
Žádnou výhodu jsem v takto nastavením zrcátku během šichty nespatřil, takže jsem jednomu z těch kamarádů sdělil včetně příslušného obrazového materiálu: „Ahoj, tak takto mi přijel vůz na střídání. Levé zrcátko jsem si takto nechal. Na zkoušku. Potvrzuji. Je to na nic a úchylné.“
Konečně opět za můj milovaný Žižkov. Splní se mi přání u budu mít štěstí si dopřát poprvé analogová eRPesa? Tak opět nic. Souprava #8462+8463. Hned jsem věděl, že mi ta čísla přijdou povědomá. Ano, přesně tuto soupravu jsem měl v létě na výlukové lince č. 16. Dvojité zklamání.
V Hloubětíně jsi jdu zkontrolovat soupravu. Vzpomínáte, jak jsem se onehdá styděl vyjet do města s KáTé na 5tce? Slabý odvar dnešních vozů. Špína, humus, fuj, blé. Hrozný! V létě byla ta souprava hezky čistá a teď? Vůbec jsem s ní do ulic nechtěl. Ale vím, na čistotu to nejezdí…
Z nadšení a euforie jsem si průběžně celou směnu pobrukoval Poranění andělé jdou do polí, Stěhovaví lidi ulítaj Panenku bodni – ji to nebolí, Svět je mami prapodivnej kraj. Ano píseň Andělé od skupiny Wanastowi Vjecy. Netuším proč zrovna tuto píseň. Ale kdykoliv ji slyším, připomene se mi právě tato směna.
Zátah s vozy T3R.P. Tak snad konečně už udělám ukázkový způsob zátahů tak, jak ho mazáci dělají.
Trasa zátahu byla ze Starého Hloubětína s odjezdem v 19.46. Smutný zátah. Vyjížděl jsem 3 minuty po odjezdu „dlouhého“ spoje. Bylo mi tedy jasné, že dlouho pojedu sám, nikoho nepovezu. První cestující jsem nabral až na druhé Palmovce, nahradil jsem jim linku č. 1. Takže všechny prázdné zastávky po Palmovku jsem projížděl. Samozřejmě, pokud na nich někdo čekal, zastavil jsem. Jelikož mi zbývaly dvě minuty do odjezdu z kontrolní zastávky Multiaréna Praha, neváhal jsem a šel si vytvořit fotku.
Žižkovský kruh mi nedělá problém. Dle rozpisu zatahuji na 7. kolej, takže do kruhu si musím najet vpravo, jet podél klece a odstavených vozech po železárnách. Sklopit zrcátko před klecí, stihnul jsem to těsně. Výhybku do levé části kruhu mi přehodil zatahující za mnou kolega: „Děkuji Ti!“ Ještě jednu vexli musím přehodit a mám to přímo na 7.. Projíždím výhybky harfy a do toho mi depák otevírá vrata. Nádhera.
Vjíždím do haly a začal jsem být mrzutý. Všude totiž stály mé toužené analogy. Tak snad příště se mi konečně zadaří.
Zátah zcela v pohodě. Dokonce jsem ani sundat pořadovky nezapomněl.
Skoro půl hodiny po mě zatahovala kamarádka z kurzu. Samozřejmě, že jsem na ni počkal. Bylo to úžasné milé shledání.
Žádný exces jako vždycky, když jsem tu byl, nenastal. Přesto stále nedokážu říct, zda mě žižkovská vozovna přijala, a tak pochopila, že ji mám rád.
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
