Největším dárkem, co jsem si k letošním narozeninám přál bylo ježdění. A to se mi splnilo. V den mých narozenin ranní směna na lince č. 17. O to hezčí pro mě ten den byl, když jsem zjistil, že přes noc napadnul nový sníh. A jakou jinou linku si k jízdě „na sněhu“ přát, než právě 17tku.
Pro linku č. 17 je mezi tramvajáky používáno několik přezdívek – povltavský expres, modřanský expres, či metro 17. Já jí říkám nábřežní, či kochací linka.
Snížek bílý na kolejové harfě vozovny Kobylisy, v Trojské, zasněžené Hradčany a celá lochnesková trať do Modřan, zcela zasněžená smyčka Levského. Byla to nádhera. Zrána se venkovní teplota držela pod nulou, takže sníh zůstával a neroztával. Časně ráno tak ještě byly zasypány zastávky, během dopoledne již ovšem na nich údržba prováděla nezbytný průhrn a posyp. Bylo hezké ve zpětném zrcátku pozorovat, jak za mnou sníh poletuje. A smyčka Výstaviště, to pokochání. Jeje.
Přijíždím z výjezdu z vozovny na Sídliště Modřany. Bylo 7.50, takže lidí jezdilo pomálu. Na Poliklinice jsem se podíval do salónu a na sedačce u plošiny pro kočárky vidím sedícího a evidentně spícího mladíka. „Tak snad se probudí,“ doufal jsem.
Všichni lidi ve výstupní z vozu venku, jen tento spokojeně spal. „Konečná zastávka, vystupte prosím,“ jsem několikrát nahlas prohlásil. Nezabralo. Tak jsem mu zaťukal na rameno. Stále nic. Mezitím okolo procházel jeden dědula, evidentně se na mě koukal již delší dobu. Aby netáhlo do vozu, šel jsem do kabiny zavřít všechny dveře a následně jsem si otevřel jen tyto. Na to jsem opět použil svojí frázi o konečné zastávce a poklepání na rameno. Pořád nic. Znejistil jsem proto, zda mladíkovi skutečně nic není a že jen usnul. Zaznamenal jsem, že se mu krční tepna hýbe. Je to dobrý! A do toho onen dědek stále sledující situaci: „Ten je mrtvej. To je zbytečný.“ To máme ale slušnou společnost že?
Šetrná metoda k probuzení nezabrala. Nedá se nic dělat, budu muset být razantnější. Mladík seděl nohama do uličky, takže mě napadlo mu jednu nohu podkopnout. Nejdřív jsem mu jen jemně kopnul do boty. Nic, takže jsem skutečně přišel do fáze podkopnutí. Ale jo, pomohlo. Nohu si mladík vrátil do původní pozice. Tohle následovalo ještě 3x. Nakonec vstal a odešel. A mně ubral čas na možnost focení.
Zpočátku jsem byl v tramkurzu ve dvojici s jednou vydařenou frekventantkou, kolegyní z Ukrajiny. Bohužel jí to moc za panelem nešlo, takže později kurz na tramvaj „vzdala“. Kdykoliv jedu přes zastávku Líbeznická k vozovně, vzpomenu si na ní. Provedla tam totiž úsměvnou historku.
Jedeme soupravou zrychlovačů a zastávka, která je bez nástupiště s nástupem z úrovně vozovky, se blíží. Již míjíme dopravní značku začátku zastávky a stále jedeme 40. „Tak asi si věří, že zvládne zastavit,“ jsem si řekl. V polovině zastávky a my stále nezpomalujeme. Tohle je už kritický! Sloupek míjíme ve 30. To zpomalení ale jen proto, protože hned za zastávkou je křižovatka Téčkového tvaru. Najednou tramvaj začíná prudce brzdit. Současně se od sedadla řidiče ozvalo: „Nět, pizděc! Já prajěchala astanovku.“ A zastavujeme. Prvními dveřmi u sloupku, ale zadního vozu.
Nevím proč, ale zrovna dnes jsem vzpomínkou na tuto historku vybouchnul smíchy.
Teta s bratrancem plánovaně využili mého spoje pro cestu do Prahy. Až na Staroměstskou a stama na procházku na Staromák a Václavák. Přišli už ve smyčce Levského a následně si sedli na podélná sedadla hned za kabinu, to aby mohli sledovat, jak řídím.
Před závěrečnými zkouškami tramkurzu a kurzu revizorů se jede do střešovického muzea MHD navštívit historie. Samozřejmě, že se tam nejede bežnými spoji, ale jednou ze cviček, která si je na Pankráci vyzvedne (v případě tramkurzu se cvičky sjedou na Dlabačově a všichni se do muzea jedou jednou z nich). Toho dne je měla vyzvednout moje skupina. Zatímco kamarádka-frekventantka řídila od ranního výjezdu po vyzvednutí na Pankráci, já měl jet z Pankráce do Střešovic. Dnešek byl pro mě o to více zajímavý, protože jsem měl teprve podruhé dvojici 2x T3R.P. První moje jízda s dvojicí byla pouze z Pankráce na Žižkov. To proto, protože svého plánovaného zadního vozu jsem se musel vzdát ve prospěch skupině, která z důvodu nedostatku vozů nedostala na cvičku vůz T6A5.
Kamarádka dojela před učebny školního a odchází ke stolečku do salónu, aby mohla být od svého instruktora grilována s otázkami na zkoušku z předmětu Provozně předpisová soustava. Já usedám do sedačky řidiče a nastavuji si sedadlo a zrcátka podle sebe. Mezitím se ze školního vyhrne asi 15 revizorů a dva mistři odborného výcviku (kteří mě taktéž učili). Mohu proto rozhodně říct, že to byli moji první cestující v životě. Tréma stoupla o to víc, že se mnou jeli také mistři. Ti věděli, že mi to v učebně jde, tak teď ještě jim dokázat, že ani v tramvaji se nenechám zahanbit. A do toho první dlouhá trasa dvojicí, a ještě s nimi a „cestujícími“.
První zrádnost na trase, „Véčková“ výhybka hned za vraty vozovny postavená do protisměru. Samozřejmě že byla moje. Instruktor byl ale pohotový a dupnul před ní na brzdu. Jak jsem se vracel po jejím přestavení do vozu, slyším to jako teď. „Máte trému co?.“ pověděl mistr. Já mu jen pokýval na souhlas hlavou a pousmál se. A jeho kolegyně se na mě pousmála, jako že v klidu. Trasu, kterou jsem do Střešovic jel si pamatuji dosud. Však ona je tou nejkratší: Pankrác, Albertov, Výtoň, Staroměstská, Malostranská a Hradčanská. Žádný jiný exces jsem neudělal, takže paráda. Jen si pamatuji, že jsem se občas podíval za sebe a tam viděl své „cestující“ jak mě pozorují. Já oproti nim, řekněme, mladík. V tu chvíli solidně vyklepaný.
Zpět k původní myšlence, revizorům. Kdykoliv je vidím, vzpomenu si právě na onu jízdu. Tím, jak pro mě byla výjimečná se mi asi nikdy z paměti nesmaže. A kdyby přece ano, je pro budoucí paměti zde sepsaná…
Na nástupní Levského mi nikdo nenastoupil, tak snad i Sídliště Modřany budou úspěšné. A ne z dálky, zpozoruji dva pány. Taška přes rameno, a když se přiblížím blíže, začnou si cosi na papírek vytažený z kapsy čmárat. Je to jasný, z pohledu řidiče hrozně nenápadní revizoři. Kolikrát mám nutkání je při průjezdu přes nástupiště zastávek rukou pozdravit. Pak si ale uvědomím, že bych je cestujícím odhalil. Rozjíždím se k Rokli a nastavuji si záběr kamery na tetu, to abych viděl, jak u ní kontrola probíhá. Na Rokli přistoupilo několik lidí. Rozjíždím se a je to tady! Revizor musel přes celý článek k nim. A já, jak to na obrazovce viděl, jsem dostal totální výtlem. Má to ale štěstí? Revizoři vystoupili na Nádraží Modřany.
Odbavuji cestující na Národním divadle a vidím z mého vozu vycházet další revizory. Staroměstská, teta vystupuje a já otvírám dveře od kabiny, abych se rozloučil. Teta se přiřítí, v ruce drží Lítačku a říká: „Dva revizory jsme měli, dva! To se nám s tebou vyplatilo jet.“ Cha cha… Snad údajně nastoupili na Podolské vodárně. Jak pro revizory profláklá jejich nástupní zastávka.
Ještě dvě historky na vzpomínku. Řítím se od Potoka k Poliklinice Modřany a u přechodu přes koleje stojí mladá maminka se svými rodiči a malým synkem. Vidím, jak mě pozorují, tak na ně zablikám dálkovými světly a začnu jim mávat. Chlapec byl tak překvapen, že mi ani nezamával. Tak aspoň jeho maminka byla pohotová a pozdrav mi vrátila.
Stromovka, na volnočasové aktivity ráj. Teď máme ovšem sníh, takže některé z aktivit jsou v ní omezeny. Skutečně? Nikdy by mě nenapadlo, že ten malý krátký kopeček mezi cestou a železniční zdí bude obklopen sáňkujícími a bobujícími dětmi. Panečku, jak si vyhrávali.
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
