Jsem z Libně bydlící nedaleko Balabenky, proto nejčastěji jako cestující jezdím linkami č. 8, 14, 16 a 25. Logicky jsem proto chtěl na některé z nich opět směnu. 8čku a 14tku jsem měl nedávno před koncem roku, 16tku v létě a 25tku na podzim. Trasa 25tky mi přišla nudná, takže jsem si již delší dobu přál jet na lince č. 16. Lákalo mě zejména se projet po Kolbenově a Sokolovské, když už za chvíli změním své bydliště. Přání vyslyšeno.
Tahle sobotní odpolední směna měla, co se týká její organizace, velice zajímavý průběh. Totiž, na voze jsme se ten den vystřídali 3 řidiči. Ranního jsem střídal na Palmovce do centra a večerního taktéž na Palmici, ale směrem z centra. Do vozovny jsem proto nezavítal, pro mě zajímavé zpestření. Večerňák měl směnu dlouhou pouze 3 hodiny (tj. jedno celé kolo), posléze zatáhnul a po pauze v noci vyjel se služebákem.
Nemám rád, když střídám v zastávkách, ze kterých to je do smyčky daleko. Takto se totiž nemůžu hned vymazlit kabinu k obrazu svému a vynadat si všechny osobní věci. Zejména se jedná o nastavení sedačky a zrcátek. Kolegyně mi přivezla vůz na střídání ve značném předstihu, čemuž se sama divila, takže jsem měl mnoho času na to si udělat pohodlí. Odjížděl jsem se zpožděním pouze 30 vteřin, což je slušné.
A hurá výlukově na Kubáň přes Francouzskou a Moskevskou. Těmito ulicemi jsem už jednou jel, ale pouze se sólíčkem T3R.P. Také jaké to tedy bude se zářivým 14T ve faceliftu?
Můj věčný strašák, Korunní dolů a zaparkovaná auta. Tady víc než 30tkou nikdy nejedu.
Sjíždím od Šumavské, zaparkovaná skříňová dodávka, vypadá to na průjezd kolem ní dobře. Když projíždím kolem jejího zadku, spatřím před ní šikmo čelem ke kolejím zaparkované auto. Okamžitě jsem proto šel do brzdy. Auto před dodávkou nebylo do poslední chvíle vidět, naštěstí ale stálo, nerozjíždělo se. Pohled to byl ale nepříjemný. V žádném případě mě totiž jeho řidič v zrcátku nemohl vidět.
Ten víkend se na Čechově náměstí kromě linky č. 10 (odkloněné sem také z důvody výluky na náměstí Míru) obracela i linka č. 13. Ta totiž uvolnila blokovou smyčku na Synkáči lince č. 18 sem zkrácené z důvodu opravy trati na Vozovnu Pankrác. 13tka se s linkou č. 10 točila doproti (odstav linky č. 10 byl tam, kde normálně končí 13tka). Obratiště Čechovo náměstí je v provedení blokového a pravidelně se používá jen směr z Vršovické na Moskevskou. Proto jsou všechny vjezdové a výjezdové výhybky vyjma těch z Vršovické ulice ruční, nikoli dálkově přestavitelné. A jak se zde průjezdem přes „horní“ zastávku Čechovo náměstí (pro ní vystupní) točila 13tka, znamenalo to, že jsem pokaždé, když jsem tudy jel musel jít ven si výhybku přestavit. Což byl vopruz.
Přesto, když jsem k ní přijížděl poprvé, marně jsem čekal, až se její jazyk přestaví do opačného směru vzhůru na Vinohrady. Do toho jsem si vzpomněl na jednu z kurzových cviček, kdy kolegyně vyjíždějící z Pankráce měla dle pokynů instruktora jet na zastávku Čechovo náměstí směr Vršovické náměstí, a když jsme byli těsně na začátku zastávky, oznámil jí, že má jet ulicí Minská na Bohemians. Kolegyně myšlenkově zaspala, takže výhybku ignorovala a těsně před jejími jazyky musel instruktor šlápnou na brzdu. A aby si uvědomila svou chybu, měla si výhybku jít přestavit sama…
Kolbenovou jsem jel naposledy v srpnu, takže jsem se těšil, až tu na tachu vytáhnu 50tku. Mezi stejnojmennou zastávkou u stanice metra a zastávkou Nový Hloubětín není žádný přejezd, který by bylo si třeba hlídat, proto je tu radost jezdit a užívat si na 600 metrech té vysoké rychlosti. Škoda jen toho současného rychlostního omezení na 30 km/h přes most v havarijním stavu nad bývalou železniční vlečkou.
Když jsem druhé kolo vyjížděl z Kubáně, začalo trochu poprchávat. Dosti nepříjemné před začátkem šplhání se na Jana Masaryka. Celkem to dělá 50 metrů na 1,5 km. Předpokládal jsem proto, že stoupání po Francouzské bude zajímavé, a taky že ano. Ještě tomu ale předcházel nádherný smyk při zastavování na Čechovo náměstí.
Rozjíždím se z Ruské a sloupce tahu jednotlivých podvozků na obrazovce nadřazeného řízení si nádherně žlutě pohrávali. Šla do skluzu. Ubrat z jízdy, podsypat si, a opět do jízdy. Tramvaj toužila jet, ale kolečka se stále točila na místě. Rozjezd z Moskevské a opět ta samá situace. Nutno podotknout, že na koleje spadlo jen trochu kapek, žádný intenzivní déšť, přesto udělala pěknou neplechu. Jsem rád, že jsem v tu chvíli jel nahoru a ne dolů. Nová zkušenost – i jakákoliv kapka dokáže tramvaji přivodit skluz a smyk.
Řekl jsem si, že když jsem měl takovou potíž při vlhkých kolejích na Vinohradech nahoru, udělám si při sjezdu dolů trénink v podobě zrychleného zastavení za použití zadní kolejnicové brzdy.
Ve vozech 14T a 15T se totiž na pravé straně panelu řidiče nalézá magický 3-polohový přepínač Kolejnicová brzda. Stiskem tlačítka nahoru se aktivují všechny 3 kolejnicové brzdy, stiskem dolů pouze ty na zadním podvozku. Praktické využití? Například při potřebě rozjezdu ve svahu, či při potřebě rychlejšího dobrždění. Obecně v situacích, kdy je potřeba mít ruční řadič v jiné poloze než na kolejnicových brzdách a zároveň mít aktivované kolejnicové brzdy. Ve svahu – tramvaj nejde rozjet, protože jde do skluzu. Drží se proto kolejovky přes přepínač, zadá ruční řadič do jízdy a posléze, když je tramvaj v silovém tahu a začíná se škubat, se kolejovky uvolní. Tramvaj se tímto jednoduše oblbne. Ze svahu – do zastávky se brzdí pozvolnou elektrodynamickou brzdou, rychlost stále poměrně vysoká ale sloupek se blíží. Ještě je ale poměrně daleko, přesto je potřeba zasáhnout. Kdyby se šlo ručním řadičem do prudší brzdy, znamenalo by to pro cestující znatelné zmírnění pohodlí. Proto se tam několikrát jebnou zadní kolejovky. Na to, že působí jen krátce, svojí úlohu splní. Podstatně za krátkou chvíli sníží rychlost a cestující její použití téměř nezaznamenají (kromě hlasitého buch). Nesmí se ale použít při nízkých rychlostech, to by pak lidé padali na hubu.
Lze toho ale i zneužít, když je potřeba z důvodu mimořádnosti vysadit cestující a jet dále jako Manipulační jízda. Protože pokud se tohle před výstupem udělá 3 předchozí zastávky a posléze řidič oznámí, že vůz má technickou poruchu, jak lidé okamžitě tramvaj opustí. A jsou dokonce za to rádi.
V úseku mezi Krejcárkem a Palmovkou jsou na estakádě 3 omezenky. 20tka na diletaci, 40tka na estakádě, 30tka uprostřed estakády a 20tka od diletace až téměř po křižovatku. Nějak mě již přestalo stále vrtět rukou na řadiči, takže jsem k ovládání rychlosti, respektive brzdy použil během všech 3 průjezdů tímto směrem omezovač.
Omezovač udržuje při jízdě ze svahu „namačkanou“ rychlost, v ostatních případech (na rovině a do svahu) zase zajišťuje nepřekročení požadované rychlosti.
Rozjezd ze zastávky k diletaci a ručním řadičem „zařazení“ tempomatu 20 km/h. Opuštění dilatace, rozjezd na 40 km/h (nejvyšší dovolená rychlost na estakádě), „zařazení“ tempomatu a po chvíli výběh (neutrál). Omezenka 30 km/h se blíží, takže na omezovači zadávám rychlost 30 km/h. A vůz skutečně sám začíná brzdit. 30tka začíná a na tachu skutečně číslovka 30. Konec omezenky a zmáčknutí omezovače na 40 km/h. Jedu ze svahu, takže tramvaj sama začne zrychlovat a rychlostně se zastaví na požadované 40tce. Budeme mě čekat diletace a přes ní 20tka, takže v předstihu zadávám 30tku. Když se na tachu objeví, zadávám 20tku. Těsně před diletací jedu požadovanou 20tkou. Jaká nádhera!
Musím se přiznat, že dnes se mi hrozně příjemně jezdilo. Hlavní zásluhu na tom mají mí cestující, kteří tentokrát většinou spadali do skupiny normálních. Po dlouhé době jsem tak měl radost, že je vozím. Možná za to mohlo jarní počasí, možná vhodná linka. Tak hlavně, ať mi takoví kaštánci zůstanou.
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
