Odpolední vokovická směna na lince č. 18. Poprvé pojedu odpoledne ve všední den přes centrum a poprvé budu střídat na trati. Po dlouhé době na 15T. Proto u mě z toho všeho panují jisté obavy, zda to zvládnu.
Moje tramvaj přijíždí téměř na čas, ranní kolega mi vůz předává bez žádných připomínek. Sedám si do sedačky a upravuji si zrcátka. Zkouška kolejovek, první a druhý stupeň. Ne, bohužel jsem tam dal hned druhý, tedy kolejnicové brzdy na všech podvozcích. Zavírám dveře. A jedeeem. Po dojezdu na Nádraží Podbaba již získávám cit v ruce, přeci jen, 15T se oproti 14T chová jinak.
Podstatě poprvé od konce kurzu se dostávám do tramvajového centra Prahy, Karlova náměstí. Celkem dost linek na mě. Když jsem měl 16tku, byla sobota a státní svátek. Teď byl ale všední den, takže provoz mnohem silnější.
Trať od Synkáče po Vozovnu Pankrác je aktuálně trať v nejhorším technickém stavu v Praze. Proto je na ní nespočet omezenek rychlostí, a to hned dvakrát ta nejzávažnější, Pomalu a opatrně. Znechucení z omezenek mi ale vyvážily hezké vzpomínky na kurz.
První rozjezdová výhybka do smyčky. Tentokrát šipka výhybkového světelného návěstidla směřuje vlevo a ne přímo. Přímo se zatahovalo se cvičkou do vozovny. Já teď ale vlevo! Už jsem plnohodnotný řidič. Dolehnul na mě divný pocit, že jsem všechno zvládnul a splnil si sen. Zastavuji pro odpočinek a před čumákem mi přebíhá jeden z mistrů tramškoly.
To, že se doprovody kočárků před nástupem nepřihlásí mávnutím ruky s informací o nástup a při výstupu se neobtěžují dát tlačítkem informací o výstupu, jsem si zvyknul. O to více mě proto potěšila maminka, co nastupovala na Paloučku a mávnula na mě a při výstupu na vozovně řádně zmáčkla tlačítko. Bohužel, její dobrý skutek musel být po zásluze potrestán. Když totiž vystupovala, přední kolečka kočárku jí zapadla do mezery mezi nástupištěm a tramvají a kočárek s dítětem tak málem převrátila. Vše jsem viděl v zrcátku, takže jsem škodolibě vybouchnul smíchy.
Při druhém dojezdu na Vozovnu Pankrác otevřu dveře, lidé vystupují. Nikdo již nevystupuje, a tak dávám zavírat dveře. V tom ale vidím, že již provádím dveřní masáž kočárku a malému dítku vedle něj. Ihned otvírám dveře. Vystupuje maminka s kočárkem a starším synem. Vylézám ven a omlouvám se. Ano, to že ještě je někdo v tramvaji jsem si mohl zjistit pohledem do kamery (či jak má správně být průchodem vozu), maminka ovšem zase nedala informaci o výstupu. Chyba nastala na obou stranách.
Přijíždím z centra na Náměstí Bratří Synků a v zastávce vidím vozíčkáře. Jak se blížím, říkám si že čeká na jinou tramvaj, v tom se mi ale hrdě přihlásí k nástupu. Můj první vozíčkář v 15T. Chvíli jsem bojoval s uzamčením plošiny a při výstupu zase s jejím otevřením. Vše se ale povedlo k úspěšnému konci.
Odjezd z Nádraží Podbaba minutu po kamarádce z kurzu co měla 8čku (se kterou jsem se na Podbabě celou směnu potkával) a já vstříc zátahu do Vokovic. Kamarád z cVokovic mi povídal, že mezi posledním kontrolním bodem, zastávkou Dejvická, a vozovnou se lze lehce předjet o 2 minuty. Dojíždím do zastávky Vozovna Vokovice a koukám o kolik jsem předjetý. O skoro 3 minuty: „Cože?!” Pátral jsem proto v paměti, kde jsem si tak velké předjetí mohl vyrobit. Že já zapomněl na kontrolák na Dejvické. Zda jsem se skutečně na Dejvické předjel, či jsem uháněl Evropskou už netuším.
Ač jsem byl během kurzu ve všech vozovnách, Vokovice jsou pro mě z nejvzdálenějších a nejméně probádaných vozoven. Pečlivě jsem si proto již předem přečetl manuál k zatahování a vyptával se místního kamaráda na detaily. Dojíždím k přejímce vozu a zde mi sdělili, že mám zatáhnout na nultou kolej. Nultou? Je mi jasný, že to je ta původně připravovaná objízdná podél haly, ale kde přesně zastavit? Dostavila se ke mně nervozita. Říkám si, tak nic, dojedu před výpravnu a zajdu do ní, zda mi někdo pomůže. Když vyjedu z objízdné koleje ven z haly, zahlédnu dalšího zdejšího kamaráda. Zastavuji, cinkám, mávám, ukazuji mu pojď sem. Přichází ke mně. Ufff, to jsem si oddechnul. Následovala pomoc se zátahem a následně exkurze po vozovně s výkladem, jak to ve Vokovicích chodí.
Vždycky všechno nakonec dobře skončí. Nebo ne?
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
