A je to tady, odpolední část směny na lince č. 12 a jistota jízdy na T3R.P. O vypravení na tuto linku se dělí Kobylisy s Motolem, a zatímco Motol zajišťuje všechna nízkopodlažní pořadí (a to vozy 15T), Kobylisy nasazují pouze soupravy eRPes. Šlapací tramvají (tj. rychlostně ovládanou nožními pedály) jsem po ukončení kurzu zatím sám nejel. Byl jsem proto plný očekávání.
Střídání na Nádraží Holešovice směr Výstaviště v 12.26. Čas se blíží a já netrpělivě vyhlížím svoje tramvaje. A už je vidím. Adrenalin stoupá. Ranní řidič mi soupravu kobyliských leštěnek #8590+8591 předává bez žádných připomínek a oznámení problému na trati. Výborně.
Usedám, lépe řečeno padám, do sedačky. To proto, že kolega přede mnou jezdí na styl tankisty, se sedačkou proklatě nízko. Já zase upřednostňuji styl na jezdce, se sedačkou co to jde vysoko. Nouzově si upravuji zrcátka, abych na Výstaviště Holešovice něco viděl.
Odjíždím z výstupní zastávky a jen co se souprava narovná, hamtam na brzdu a začínám provádět snad nekonečný proces s nastavováním zrcátek.
Nevýhodou všech pražských vozů T3 a jejich modifikací je absence elektricky ovládaných pravých zrcátek. To znamená nespočetněkrát vyjít ven. Respektive nastavit si pravé zrcátko, usednout do sedačky, zjistit, že nic nevidím, vyjít ven, opět si přenastavit zrcátko, usednout a tento proces několikrát opakovat. Kdy jsem naplnil své uspokojení? Když jsem v zrcátku viděl půlku prvních dveří a celý zbytek soupravy. A pak levém horním rohu část pantografu druhého vozu (to kvůli úsekovým děličům). Přesně tak, jak kamarádka poradila. Pravé zrcátko konečně nastaveno, tak teď to levé. I to po několika pokusech nastaveno k obrazu mému, tak na rychlý záchod a jít si osvěžit základní ovládání dveří, než vyjedu na trať.
Výstaviště, Holešovice, Vltavská, Letná, Malá Strana, Újezd, Anděl, Smíchovské nádraží. To je trasa linky č. 12, v té době kvůli rekonstrukci trati nezajíždějící až na Barrandov, ale zkrácená ke smíchovskému nádraží s ostrým obratem hned zpět na Výstaviště Holešovice. Soudím, že po výjezdu na Letenské náměstí jsem si veškerou techniku jízdy osvěžil a už nebylo znát, že jsem s vozy tohoto typu dlouho nejel.
A v čem jsem shledal rozdíly oproti vozům 14T a 15T. V první řadě to je omezovač a tempomat rychlosti. Přeci jen, při průjezdech křižovatkou se hodí nastavit si maximální rychlost 15 km/h a vědět, že se po celou dobu udrží, než pořád zadávat jízdu a brzdit. A další výhodou je nastavování rychlosti při omezenkách, třeba v takové Chotkově zatáčce. Pak mi chyběla obrazovka s informací o stavu jednotlivých dveří. Ke kterým konkrétním dveřím je žádost o výstup, či které zůstaly zavřené. Tím, že Škodovky mají dveře předsuvné, lze poznat jejich otevření. U vozů T3 jsou skládací dovnitř vozu, takže jaké konkrétní dveře jsou otevřeny poznám až podle toho, z jakého místa v zrcátku cestující vystupují. Samozřejmě, řidiči se na pomocném panelu indikuje žádost o výstup a zavření všech dveří, ovšem když je člověk smlsaný…
Těch příhod je ve všední dny nespočet a většina z nich patří k dennímu chlebu povolání řidiče tramvaje. Jedna situace mi ale utkvěla v paměti a přinesla ponaučení pro pro příště.
Dojíždím do zastávky Na Knížecí směr Anděl, to je zastávka, kde je nástup z úrovně vozovky. Zastavuji a podívám se do pravého zrcátka zda přes prostor zastávky neprojíždí auto. Jen v dáli se blíží auto, dobře, to zastaví. Otevírám proto dveře. Jaké to překvapení, že řidič nerespektuje silniční vyhlášku a cestující mu musí uskakovat. Informativně proto zazvoním. Nic, absolutní ignorace. Začínám proto zvonit intenzivně, asi 5 vteřin. Možná si řidič uvědomil, že to bylo na něj, zastavuje. To už ale byl v úrovni konce prvního vozu. Jak řidič projel, podíval jsem se na SPZ. Byla eSková, co od ní čekat že?. Ponaučení? Dveře v zastávkách tohoto typu otvírat až když skutečně auto zastaví.
Když jsem podruhé přijel na Smíchovské nádraží a na nástupišti viděl čekající lidi na můj spoj, plně na mě dolehla ta skutečnost, že jsem opravdu řidičem tramvaje v nejhezčím městě na světě. Protože teď jsem seděl v tramvaji úplně vepředu, odkud všechno vypadá zcela jinak.
Do vozovny jsem zatáhnul úplně v pohodě, žádná zrada s vozy, ani mimořádnost na trati se nekonala.
Byla to úžasná směna, na kterou budu hezky vzpomínat. Do T3R.P jsem se zamiloval. Do toho, že člověk musí používat pedály, na primitivní ovládání tlačítek, na ten rachot otevírajících se a zavírajících se dveří, a že mohu řídit nejrozšířenější typ tramvaje na světě.
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
