Ráno v práci praskla voda, tak proč nevyužít zbytek dne řízením tramvaje. Volná domácí kobyliská 10tka s vozy T3R.P. Beru! Podstatnou část její trasy mám již projetou. Chybí jen úsek od Kobylis po Sídliště Ďáblice a od Kotlářky na Sídliště Řepy. Na oba úseky se hrozně těším. Na motolský tobogán, i na ďáblickou větev.
V zastávce Ke Stírce střídám kolegu, kterého jsem měl na první zácvik s cestujícími. „Přišel si mi povědomí,“ pronesl. Tak jsem mu tuto skutečnost řekl.
Přijíždím do výstupní zastávky Sídliště Ďáblice a zastavuji zhruba v polovině nástupiště. To proto, že dál je kolej v oblouku, ale já si potřebuju nastavit zrcátka. Nastavování zrcátkem, psychicky jsem se už na to předem připravil, takže mohu začít. Kupodivu, už po minutě nastaveno pravé, po dvou minutách i levé zrcátko. Tentokrát jsem byl hned spokojen a během směny jsem si je neměnil.
Za celou směnu se mi nic nepřihodilo. Jen mě navštívil kamarád, co v Řepích odevzdal auto do servisu. Posléze na trase plánovaně přistoupila jeho slečna a společně využili mého spoje domů na Ládví. A počasí bylo jak na houpačce, déšť, slunce, déšť a tak pořád dokola. Až zátah byl akční.
Zatahoval jsem v 18.42 z Ďáblic. Přijíždím k výhybce za zastávkou Střelničná a sledují, jak se její jazyky přestavují do směru vpravo směr vozovna. Podívám na pomocné výhybkové světelné návěstidlo a tam bod, čili neurčitá vlaková cesta. To znamená, že výhybka nemusí být uzamčena a kdybych přes ní přejel, mohla by se mi podhodit a pak by třeba každý z vozů mohl jet jiným směrem. Takže postupově vybíhám ven, beru tágo a snažím se několikrát výhybku přestavit tam a zpátky. Nic, stále bod. Jdu do vozu pro smetáček a snažím se v okolí kluzných ploch výhybky odstranit nečistoty. A do toho zkouším výhybku přestavit. Jen při přehazováním slyším blátíčko. „Nemá to cenu,“ zvolávám a jdu na třetí bod řešení této situace. Jdu provést ruční zkoušku uzamčení výhybky. Tágo strkám co nejblíže k hrotu jazyka výhybky a zkouším s ním lomcovat. Jazyk se nehnul, proto lze výhybku považovat za uzamčenou a mohu přes ní projet nejvyšší dovolenou rychlostí 15 km/h. Samozřejmě mi mezitím utekla světla, takže jsem se musel přes krabičku navolit.
Naskakuji do vozu, zahazuji tágo a smetáček a usedám do sedačky. To mi již naskakují čočky do jízdy a já se rozjíždím. Protože se bojím, jedu jak šnek, 2 km/h. Zároveň v pravém zrcátku důsledně sleduji, zda všechna kola podvozků jedou do směru tam, kam mají. Jakmile poslední dvojkolí druhého podvozku projelo jazykem výhybky, není se čeho bát a zrychluji. To ale již sleduji celkem slušně zacpanou ulici Střelničná, ve které uvízlo také několik autobusů. Co se dá dělat, bezpečnost provozu je přednější. Už to frčím vzhůru k vozovně, protože jsem natěšený na zlatavý mok.
Když projedu objízdnou kolejí, vidím, jak do vrat vozovny vjíždí zatahující zelenkavé 14T z linky č. 17. Zatáhnu do haly vozovny, vypnu vozy a balím si batoh. Do toho zatahuje ono 14T. Když jsem na odchodu, vidím, jak svižným krokem uhání do výpravny kolegyně ze 14T. A předbíhá mě. Výpravčímu odevzdám svůj a ranního kolegy pracovní výkaz a klíče od vozu. Do toho se kolegyně výpravčího ptá: „Prosím tě, desky kam?“ „Normálně do police.“ „Právě že tam nic není, to mě zmátlo.“ „To víš, jsi tu jako první.“ „Nemáš mě předbíhat, já měl být první,“ zapojím se do diskuze. A kolegyně se usměje. Byla teprve sedmá večerní, takže skutečně jsme do vozovny přijeli jako první večerní zátahy.
Vyjdu ven před výpravnu a hloučku kolegů se ptám, zda je normální, že výhybka na Střelničné od Ďáblic dává při přestavení vpravo bod. „Joo, tam je to po dešti běžný, je tam bod, ale vždycky je uzamčená,“ pravil mi kamarád, co byl součástí hloučku. Další příhoda na zkušenou.
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
