Zápisky občasného tramvajáka (25): Závěr třídenního maratónu

Maratón v jezdění pokračuje, tentokrát jako včera linka č. 12. Ovšem dnes odpolední část šejdrové směny řidiče, a ve všední den. Budu si užívat opět šlapací tramvaje, což mi vůbec nevadí. Ba naopak, na směnu se proto těším ještě více.

Rozjíždím se od zastávky Anděl na Smíchovské nádraží a začnu slyšet houkačku. „Tak co, kde jsi a co jsi zač,“ říkám si. Hlasitost se sice vstupňuje, ale proti sobě nic nevidím, tedy nějaká ze složek integrovaného záchranného systému jede ke křižovatce Anděl. Stále nic nevidím, pouze slyším víc a víc. Skloním se proto k levému zrcátku a v tom vidím, že do křižovatky od Palačáku vjíždí záchranka. „Tak to jede nahoru do Motola,“ napadlo mě. A ono ne, odbočuje ke mně. V tu chvíli okamžitě zastavuji, abych jejímu řidiči usnadnil průjezd kolem mě. Záchranka vzápětí projíždí kolem a jede vstříc Ženským domovům. 

Slyšet houkačku a zjišťovat odkud ten zvuk je, a jakým směrem se šíří mě hrozně baví. Je to taková loterie: pojede mým směrem či ode mě, a je to policie, záchranka, či hasiči?

Moc se mi líbí preference na přejezdu do smyčky Smíchovské nádraží od Knížecí. Když totiž jedu rychlostí tak akorát, nejdříve mi dojde k uzamčení a zablokování výhybky, posléze se mi na výzvovém návěstidle (stromečku) objeví pravá šikmá čárka, zanedlouho na to padne autům od mého směru oranžová, v tu chvíli se stromeček rozbliká, to já již ale najíždím do jazyků výhybky a přímo do jízdy mi na čočkách padá signál Jízda vpravo. Žádná nutnost zastavení. Nádhera. Takto funguje absolutní preference!

Přijíždím k radiovému přijímači výhybky a zpozoruji, že na semaforu pro auta je červená, a že jedno auto před ním stojí. Výhybka se mi uzamkne a zablokuje, na semaforu skáče oranžová a následně zelená. Proto zpomaluji, předpokládám totiž, že zelená bude chvíli svítit. A do toho se mi rozsvítí na stromečku čárka vpravo (to znamená, že řadič světelné křižovatky ví, že chci odbočit vpravo a nabídne mi preferenci). A auto stále stojí. V jeho zpětném zrcátku ale pozoruji, že se řidič auta do něj dívá. Do toho se stromeček rozbliká, na semaforu padá oranžová, červená a mně se následně rozsvítí čočky pro jízdu vpravo. Jak jsem projížděl kolem auta, nahlédnul jsem na řidiče. Chytal se za hlavu. Evidentně byl z celé situace zmaten. Jak viděl, že se k němu blížím, asi úplně zapomněl, že stál na červenou a chtěl mě pustit. Jenže co se koukal do levého zrcátka, skočila mu zelená a když se ohlédnul vpřed, už jen viděl měnící se zelenou na červenou. Úsměvná situace.

12tku jsem měl dnes potřetí, proto již celkem vím, co se mi kde na trase může naskytnout. Předchozí dvě směny jsem několikrát zpozoroval, že když jsem jel do smyčky Výstaviště Holešovice, na stejnojmenné předchozí zastávce (společné s linkami č. 6 a 17 směr Strossmayerovo náměstí), mi do tramvaje nastoupili cestující. Evidentně nevěděli, že pro 12tku to je předposlední zastávka na trase. Takže hned za křižovatkou jsem je vyhodil a jim nezbývalo nic jiného, než se vrátit zpět na zastávku a zkusit na druhý pokus popojet tam, kam chtějí.

Mně se to také kolikrát stálo. Prostě viděl jsem tramvaj, tak jsem jí dobíhal a nastoupil do ní celý šťastný, že jsem jí stihnul. A vzápětí přišlo zklamání.

Chybami se člověk učí že? A tak jsem se rozhodl být dnes na jednoho dobíhajícího mladíka škodolibý. Již dávám výstrahu k zavírání dveří a jsem celý natěšený na pauzu. V tom zpozoruji, že ke mně sprintuje jeden mladík. „Mám mu zavřít před nosem a ušetřit mu tím návrat zpátky na zastávku, či poctivě na něj vyčkat s déle drnčící výstrahou a následně se mu vysmát,“ Sophiina volba mi běžela v hlavě. Zvítězila moje laskavá povaha, takže jsem na něj počkal. Jen co mi doběhl do druhých dveří prvního vozu, zavřel jsem dveře, hodil blinkr doprava a rozjel se vstříc výstupní zastávce. Celou dobu jsem mladíka pozoroval v zrcátku do salonu. Bylo nádherné vidět to jeho zděšení, že tramvaj neodbočuje vlevo pod most, ale vpravo do smyčky. Evidentně na svojí osobu použil nadávky. Vystoupil, a šel se vrátit tam, odkud sotva před minutou přijel.

Znáte podjezd pod železniční tratí z Masarykova nádraží před holešovickým výstavištěm nedaleko nádraží v Holešovicích v blízkosti křižovatky Elektrárna? Oblouky před jeho začátkem se mi hrozně líbí. 

Ty oblouky mají malý poloměr, takže jimi je nutno projíždět pomalu. S vozy 14T do nich najíždím, proto aby to s vozem hodně neškublo, v rychlosti 10 km/h. Protože pevné podvozky. Pokud mám soupravu 2x T3R.P, tak se nebojím mít na tachu 15 km/h (ostatními typy jsem tudy nejel). Průjezd oblouky soupravou eRPes, především tím na Výstaviště je zajímavý. Fyziku, jak kamarád říká, se neobchčije.

Na začátku oblouku mývám 15 km/h a projíždím jím setrvačností. První nevýrazný pokles rychlosti nastane, když první podvozek najede do oblouku. Posléze najíždí druhý a mám nějakých 12 km/h. Jakmile druhý podvozek z oblouku vyjede a srovná se do přímé, celý přední vůz škubne, nepatrně zrychlí a následně se zhoupne. A to je to, co mě v tom oblouku baví. Ta teorie pohybu, ta fyzika. Jelikož přední vůz je za obloukem a zadní ještě před ním, podvozky všech vozů jedou přímo. Ani jeden neprojíždí obloukem, který působením odstředivé síly jejich kola tlačí ven do opornice žlábkové kolejnice a tím je zpomaluje. Škubnutí je důsledkem toho, že přední vůz je postrčen vozem zadním jedoucího do oblouku. Zhoupnutí je zapříčiněno zase tím, že přední vůz jede rychle, ovšem je přibrzděn vozem zadním, který do oblouku vjíždí. Občas je právě slyšet i spojení spřáhel, jak nejdříve do sebe drcnou (přední vůz najíždí do oblouku) a pak se napínají (přední vůz již venku, zadní najíždí).

Jakmile škubnutí ustane a spřáhla se opět napnou, využívám momentu, než první podvozek zadního vozu dojede do oblouku, a trochu zrychlím. Nebýt významného stoupání, nechal bych rychlost spadnout. Když i druhý podvozek zadního vozu projede obloukem, což je opět pomocí chování soupravy poznat, šlápnu na pedál jízdy a uháním do zastávky Výstaviště Holešovice. Třebaže si pod kola v tomto podzimním počasí hodím pro lepší „výkon“ písek.

Přijíždím během stmívání do smyčky Smíchovské nádraží naposledy před zátahem: z pohledu čekajícího cestujícího na zastávce. Souprava se pomalu plíží ke mně, jen co zadní vůz opustí křižovatku řidič začíná cosi dělat vlevo s palubním počítačem. Evidentně vyhlásil zastávku Smíchovské nádraží, protože se mu jako cílová zastávka na transparentu nastavila nově Výstaviště Holešovice. Za chvíli ovšem změna. Na transparentu zleva číslo linky zůstává beze změny, Výstaviště Holešovice se ovšem přepsalo na Vozovna Kobylisy s tím, že nápis Vozovna je černý na zeleném podkladu. Řidič ale stále sahá vlevo na palubák. Změna, číslo linky se ze zelené na černém podkladu změnilo inverzně na černé písmo na podkladu zeleném. Řidič vztyčí hlavu vpřed a začíná se usmívat.

Stejná situace z pohledu řidiče. V pravém zrcátku sleduje zadek vozu, zda už opustil křižovatku. Následně se podívá na tachometr a zadá jízdu tak, aby se mu na tachu ukázala číslovka „10“. Víc totiž v tomto obratišti jet nemůže. Sundavá nohu z pedálu brzdy a vyhlašuje zastávku. Podívá se na vozový jízdní řád, který má nad palubním počítačem a hledá číselný kód hlásiče. Ten se totiž z důvodu zátahu mění. Hlásič na křižovatkách přehazuje výhybky do směru trasy linky a hlásí zastávky. Po jeho zadání a potvrzení se na displeji palubního počítače přepíše v poli Cílová zastávka Výstaviště Holešovice na Vozovna Kobylisy. Jenže, tenhle spoj nejede celou pravidelnou trasu linky, takže na toto je nutné cestující vyčkávajících na zastávkách upozornit inverzním zobrazení čísla linky. A tak do pole Orientace zadá kód „1012“, kde právě ta jednička na začátku zobrazí číslo linky inverzně. Provádí pohled na tachometr, protože jede už dost pomalu, zadá pedálem jízdu a vzhlédne vpřed. Pozoruje překvapené vyčkávající cestující a z jejich pohledů veští: „Co se to sakra dělo?“ a usmívá se, protože zanedlouho mu končí směna.

Zatahoval jsem poměrně brzy, do areálu vozovny Kobylisy jsem měl vjet v 19.32. Trasa zátahu byla od zmuňovaného Smíchovského nádraží po Nádraží Holešovice po pravidelné trase linky, a pak vpravo přes Trojský most a Trojskou domů. Již od Vltavské se mnou jelo pomálu cestujících. Vyčkávám v kontrolní zastávce Nádraží Holešovice a v zrcátku do salonu zpozoruji, že mám přední vůz zcela prázdný. „A co druhý,“ napadá mě otázka. Že bych si udělal někde na trati večerní fotku, když bych nikoho nevezl a nezdržoval ho tak. 

Projíždím pravým manipulačním obloukem křižovatky Elektrárna a dívám se pozorně do pravého zrcátka, zda někoho mám v zadním voze. Zdá se že ne, vypadá to slibně. „Jistě ale někdo bude čekat teď na zastávce Nádraží Holešovice,“ povzdechnu si. Jaké překvapení, zastávka prázdná. Najíždím na nádherně nasvícený Trojský most a jsem z něj celý uchvácen. A to až tak, že jsem si vzpomněl na to, že jsem si mohl udělat na něm fotku aspoň z kabiny, na jeho konci. Tak příště… Před zastávkou Trojská je kolejové esíčko, další možnost si ověřit, zda mám zadek prázdný. Nikoho nevidím, vypadá to slibně. „Tak zastávko Trojská, nezklam, ať na mě nikdo nečeká,“ přeju si. Trojská je prázdná. Jupí, takže si v zastávce Nad Trojou mohu udělat vzpomínkové večerní foto. A tak činím. Chvíli stojím před svojí soupravou a hltám tu atmosféru. Tohle se mi poštěstí asi málokdy. 

Zastávka byla samozřejmě prázdná, Hercovka taktéž. Přijíždím na křižovatku Ke Stírce a v ní mě předjíždí zatahující 3jka. Je mi to jasný, až do vozovny budu mít celou soupravu sám pro sebe. A pak se za 3jku na Kobylisích ještě zařadila 10tka od Ďáblic. A tak ulicí Klapkova uháněly za sebou domů 3 soupravy eRPes.

Jo, a mycí rám byl funkční, takže koupel byla.

Naposledy jsem se soupravou zatahoval téměř před dvě a půl měsíci, takže dnešní zátah nebyl zcela optimální. Trochu jsem po vozech lítal, ovšem na to mám vzhledem k mé malé četnosti jízd právo. Navíc, občas se nějaký zádrhel stane i zkušeným matadorům. Základ před zpětným pohybem, kontrola všech brzdových pedálů v poloze zaparkováno a ověření jízdy a brzdy, jsem provedl. A pak mám kamarády, co mi dokáží poradit a vysvětlit správný postup při zátahu.

Tím, že jsem měl 12tku dva dny za sebou, v neděli a pondělí, kolegy kamarády zajímalo moje vzájemné porovnání provozu těchto dnů. Žádný rozdíl jsem ale téměř neshledal. Ačkoliv tramvají, aut i cestujících jezdilo o něco více, jízdní řád jsem stíhal v pohodě vyjezdit. Kolikrát jsem čekal na kontrolních zastávkách delší dobu než v neděli. Třeba na Smíchovském nádraží a Vltavské směr Výstaviště Holešovice i přes minutu a půl. Nezaznamenání rozdílu dávám na vinu probíhajícímu nouzovému stavu, zavření mnoha obchodů a omezení volné pohybu. Vlastně ano, jeden podstatný rozdíl jsem zaregistroval. Včera bylo mnohem hezčí počasí, takže se mi jezdilo o mnoho lépe a radostněji. Navíc, v neděli byla změna času, takže tma začala být dnes podstatně dříve. 

Text: Karel Martinů


O seriálu Zápisky občasného tramvajáka

Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.