Od konce července moje teprve druhá ranní ve všední den. Aspoň si myslím. Garantované nízkopodlažní pořadí na lince č. 10 znamená jistotu vozu 14T po faceliftu. Tedy toho s upraveným interiérem a stříbrno-černým vnějším barevným vzhledem.
Byla to úžasná krátká 6-hodinová klidná směna. Přímo úměrně tomu odpovídá také rozsah Zápisku. Z vozovny do Ďáblic, do Řep, Ďáblic a z Řep na střídání.
Trať do Ďáblic, přes Krejcárek, křižovatka na Andělu, tobogán od Motola po Řepy. Všechna tato místa jsem si užíval. Navíc, ten den bylo nádherně slunečno, že jsem byl donucen si nasadit sluneční brýle. V prosinci přece ale má být sníh a závěje…
Přeci jen na směnu má jednu, jak se říká, do tramvajového života vzpomínku.
Vyjíždím z vozovnu na linku směr Sídliště Ďáblice. Tam mám mezi příjezdem a odjezdem čas 6 minut. Vyhlašuji zastávku Březiněveská, to aby se mi výhybka rozjezdové splítky přehodila vlevo. Bohužel, po přestavení zůstalo výhybka v bodu, neurčité vlakové cestě. Znamenalo to pro mě jediné. Vyjít ven a přehodit výhybku ručně. Bohužel, ani po ručním přehození stavěcím klíčem tam a zpět se neuzamkla a zůstala v bodu. Tedy jsem šel provést ruční zkoušku. Klíč, tágo, uložit mezi opornici a jazyk, co nejblíže k jeho hrotu a zalomcovat s ním. Tím ověřím, zda je jazyk uzamčen. Byl.
Rozjíždím se proto přes výhybku. Dojíždím k světelné křižovatce, stromečku, a zjišťuji, že do křižovatky jsem přihlášen. Tak teď jen vyčkat na čočkách na signál Volno vlevo. Pro auta se na semaforu objevila zelená a mně nic. Do smyčky směrem z města odjíždí 3jka. Křižovatka ji pustila. Uběhnul další cyklus křižovatky a já stále čekám. Přijíždí od města 17tka a opět ji křižovatka pustila. To už na světla čekám 4 minuty. Co teď? Navolený jsem, tak proč mě hergot křižovatka nechce pustit! Do toho v zrcátku vidím, že za mnou stojí už dvě tramvaje. Nedá se nic dělat, jedu prázdný, je brzy ráno, auta v hlavním směru mají červenou. Jedu!
Do Střelničné dojíždím se zpožděním přes 4 minuty. Zastávka prázdná. Nezastavuji, mám zpoždění. Kyselova, Štěpničná to stejné. Jen na Ládví jsem přibrzdil. Točku v Ďáblicích jsem projel bez zastavení a k sloupku nástupní zastávky jsem přijel minutu před předepsaným odjezdem.
Tak snad to byla dnešní jediná patálie. Naštěstí byla. Jo a v zastávce Vinohradská vodárna směrem do centra se mi tentokrát žádná příhoda nestala.
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
