Chtěl jsem si zahrát na hrdinu a druhý víkend roku 2021 si od ježdění odpočinout. Na konci minulého roku jsem měl během 6 dnů 5 směn, takže mě to v tramvaji už přestávalo bavit. Ano, nevydržel jsem to, touha jezdit byla velká.
V týdnu jsem volal do Strašnic o volnou 26tku, byla ovšem připravena pro uschopněného maroda. Pak se nic neobjevilo. Jen v pátek večer nedělní odpolední 25tka opět ze Strašnic. Pro její pozdní konec jsem ale neměl zájem. Během nedělní snídaně jsem objevil vypadlou pankráckou 2jku. Krátkou 3-hodinovou část ranní směny mezi 11. – 14. hodinou. Linku č. 2 jsem ještě neměl a sólem jsem jel naposledy koncem září. Zkusím to a volám na pankráckou výpravnu.
Dalo mi hodně úsilí, abych výpravčího přesvědčil, že nejsem normální a o tu směnu mám skutečně zájem. Že pro mě lepší něco než nic a že na sólíčko se těším.
Ráno s tím pořadím vyjel kolega držící zálohu, a jelikož by překročil hodiny, jezdil jen do 11. hodiny. Ten mezičas do odpoledního střídání jsem právě měl vykrýt já.
Čekala mě tak lehká, odpočinková, 3 hodiny a 13 minut trvající směna. Premiérově na lince č. 2 pojedu přesně dvě kola. Z Palačáku na Petřiny, do Braníka, Petřin a na Palačáku zase z vozu. Ale jo. Byla to příjemná neděle a zahájení mého ježdění v roce 2021.
Rychlostní výhybka na Prašném mostě. Buďte si jistí, že jsem si jí opět pokaždé projel 50tkou. Jak jsem byl sólíčko, projel jsem přes ní jako nic. Dokonce jsem jednou z těch dvou průjezdů rovnou dostal na čočkách do jízdy. Ovšem, bohužel přítomnost křížení koleje od Kulaťáku a nutnost snížení rychlosti do 15 km/h.
Rozjíždím se od Přístaviště k Pobřežní cestě a na tachu vidím svítit nápis Vmax. Měl jsem tam 52. Jdu proto do slabé brzdy. V tom si ale uvědomuji, že jsem vlastně mimo pozemní komunikaci a mohu jet 60tkou. Z brzdy pravá noha na pedál jízdy a jeho poctivé sešlápnutí až na podlahu. 55, začínají se v kabině ozývat divné zvuky. 60 to už mi nádherně rezonuje celá kabina a já opět dostávám totální výbuch smíchu. Podstatě na stejném místě jako onehdá s pojízdným železářstvím #9125. Jet tady 60 ale bylo hodně, celý vůz se totiž kymácel zleva doprava, a tak komfort jízdy byl značně nepohodlný. Rychlost kolem 55 km/h byla pro tento úsek zcela ideální.
A měl jsem první z 8 státnicových závad, která je potřebná k úspěšnému složení tramvajových zkoušek.
Odbavuji cestující v zastávce Hradčanská z centra. Dávám výstrahu zavírání dveří a zjišťuji, že je nějak dlouhá. Aby ne, na výstrahu plynule navázalo tydli tydli, aneb houkající závada. Současně zpozoruji, že mi na diagnostickém panelu svítí dioda Vyp LS – vypnutý, rozeplý, linkový stykač. Vozy T3R.P mají linkáče 3, hlavní a po jednom vedoucí do každého podvozku. Přes sepnutý linkáč se přivádí „šťáva“ do trakčních motorů podvozků a pokud se jeden z linkáčů z důvodu závady rozepne, rozepne se automaticky také hlavní a vůz silově nejede. „Tak jak jsme se to učili?“ odparkovat a zaparkovat brzdový pedál. Nepomohlo. Postup další, restart řízení. Pomohlo. Tydli tydli už není, dioda nesvítí, můžem jet!
Kamarád, co na lince č. 2 jezdí za Střešovice, linku proklíná. Od Sibeliovy po Petřiny musí být kvůli přejezdům stále ve střehu. Je to zvláštní pražská rarita – přestože je tramvajová radiála na Petřiny dlouhá 3,5 km, nenalezneme na ní jediný světly řízení přechod pro chodce ani křižovatku. Takže co přejezd, to nutnost pečlivě se podívat do pravého zrcátka. Navíc, na této trati je potřeba si hlídat také auta jedoucí z pravé strany umístěných ulic a z protisměru odbočující doleva. A třeba taková křižovatka Větrník je dosti výživná a na počet střetů aut s tramvajemi bohatá. Já měl neděli během poledne, takže poměrně klid. Ve všední dny to je asi horší…
Pokaždé, když jsem jel do centra mě na křižovatce Octárna předjela 25tka, takže mě až na Hradčanskou drbala. Navíc, nerad jezdím za někým, to si raději chvíli počkám. Dnes jsem ale nechtěl nechtěl ztratit „zelené”, které mi na křižovatkách pod vozovnou a na Prašném mostě vyrobila, takže jsem jel za ní. Hned za Prašňákem jsem jí nechal ujet, beztak jsem ale byl nucen na Hradčanské zastavit za ní na druhé pozici. Ovšem onen kamarád mi napsal, že mám za tu 25tku být rád, že jinak bych nevěděl co s časem. Nevím, zatím nikdy se mi nestalo, že bych na Podolské vodárně nemusel čekat do vyrovnání času dle jízdního řádu. Dnes pokaždé na odjezdu zpoždění minuta.
Odměnou jízdy na lince č. 2 je ale jistě jízda po Mánesově mostě s Pražským hradem proti sobě. Tento pohled je zkrátka úchvatný a musí zaujmout každého. Navíc, jak je linka provozována v krátkých tramvajích, je pěkně svižná. Objevila konečně na delší dobu svojí trasu?
Linka č. 2 je, jak prohlásila během učení se linkového vedení v kurzu kolegyně, Nevěrná. Totiž na Hradčanské „zahne“ 1čce, na Moráni pro změnu 18tce. A aby toho nebylo málo, tak v Braníku opustí 17tku.
Nebudu psát, že jsem odcházel s pocitem, že jsem se cítil víc odpočatý než před nástupem. Protože to zní špatně. Ale nemůžu za to, že tahle forma víkendového odpočinku mě baví.
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
