Nedělní odpolední 3jka. Po dlouhé době jsem zatahoval do mé domovské vozovny. Směna byla tak klidná, že podstatě za zmínku stojí pouze tři události.
Ten víkend byl, ač studený, celkem prosluněný. A tak plno lidí vyrazilo na procházku. Samozřejmě že taktéž natolik oblíbenou náplavku. Od Podolí přes Vyšehradský tunel na Výtoň pro luxusní italské sladké potěšení a stama pod Palackého mostem k Národnímu divadlu a třeba až ke Karlova mostu. Či dále. Nejen sami pěšky na procházku, ale také s malými dítky v kočárcích.
Od Karlova náměstí směrem do Braníka jsem jednu jízdu měl na přední plošině už 3 kočárky. Logicky se tak na plošinu další kočárek nevešel, což jsem poznal pohledem obrazovku výstupu kamery zabírající právě druhý článek. Doufal jsem proto, že se další kočárek nebude se mnou chtít svézt.
A ne. Přijíždím na druhého Palackého náměstí za KáTéčkem na lince č. 7 a vidím vyčkávající kočárek u sloupku zastávky. Bylo to jasný, pojede se mnou. Tak co, vykoná jeho maminka mávnutím ruky informaci o nástupu? Hledím proto na ní. Ale jo! Hrdě zdvihla ruku. Na to jsem jí zdvihnul také a směrem dopředu a dozadu s ní gestikuloval, že má jít dozadu. Potěšila mě. Pochopila totiž, co jí sděluji a kočárkem zajela na plošinu ve 4. článku.
Posledně, když jsem vyjížděl ráno z vozovny, na levé obrazovce výstupu kamerového systému byla tma. Byl nefunkční. Základní opravné činnosti, vypnutí a zapnutí, jemné bouchnutí, nepomohly. A tak jsem závadu zapsal do Průvodního listu vozu.
Když jsem se odpoledne střídal s usměvavou kolegyňkou, skutečnost o obrazovce jsem jí oznámil. „Jee, to je jednoduché. To nic není, při vypnutém vozu si musíš pohrát s jističem. Kdyby byla nefunkční, bylo by na ní napsáno Depo ví.“ „Aha, tak to, prosím, oprav a zapiš, že jsi to opravila. Tak už vím pro příště, jak na to.“
Dnes jsem střídal kolegu, taktéž brigádníka, a spustil na mě: „Vůz v pohodě, jen nefunguje levá obrazovka, tak jsem to napsal.“ „Jo, nevadí, to jde opravit.“ Ano, zahrál jsem si vůči němu na chytrého, ale jen díky příjemné kolegyňce.
Třetí pobyt ve smyčce v Braníku a jde se na opravu. Respektive, nejdříve jsem se zeptal jsem kolegy z kurzu, co za jistič opravit a jak. „Při vypnutém řízení vymáčkni a zamáčkni signální kolík jističe Kamerový systém.“ Heureka! Vidím si na levý bok zadku. Takže do průvodního listu jsem zapsal, že závada byla opravena.
Při přejímce vozu během zátahu depák: „Co to tu píšeš?“ „Nefungovala levá obrazovka, tak jsem jí přes jistič opravil.“ „Jo jasný. Tak v pohodě.“
Dojíždím cestou při zátahu na Palmovku. Bylo před desátou večerní. Jelikož byl provoz na ulici mezi předchozím kontrolním bodem Invalidovna slabý, přijel jsem na kontrolní Palmici zhruba o 30 vteřin dříve. Když jsem do zastávky přijížděl, vstříc Libeňskému zámku vyrazila přede mnou jedoucí 10tka. Aby do vozu zbytečně netáhlo, po odbavení té hrstky cestujících jsem zavřel dveře a dal je na uvolnění. To aby si je mohli cestující případně otevřít sami a já měl příležitost odpočívat, respektive nemuset čučet do pravého zrcátka, zda někdo nechce nastoupit.
V předepsaný odjezd ve 21.54 projíždím čelem vozu kolem sloupku a pohledem do zrcátka zpozoruji urputně dobíhajícího pána. Začalo dilema tramvajáka: pánovi ujet, či být na něj hodný a ještě mu zastavit a otevřít dveře?. Posledně, po zveřejnění dílu č. 13, jsem zaregistroval veřejné postěžování si na mojí osobu. Že si užívám při jízdě svého komfortu a nechávám si cíleně vytvářet zpoždění. Ti rozumní se mě zastali, protože věděli, že stačí čekat na dobíhající, cyklus křižovatky a zpoždění je hned. Samozřejmě, že i teď jsem, ať již poměrně rozjetý, pánovi zastavil a otevřel dveře. Místo, aby mi zastávkové čidlo zaznamenalo průjezd 5. vteřinu minuty, projel jsem až v 21.54:28. Znamená to, že zásluhou čekání ná dobíhajícího pána, kterého jsem osvobodil od 10 minut čekání na mrazu, jsem nabral zpoždění 23 vteřin.
Když to vezmu teoreticky, kdybych každou 3. zastávku na někoho stejně dlouhou dobu čekal, vyrobil bych si na trase zpoždění 3 a 3/4 minuty (29/3 * 20 = 3,7). Tak co, musí řidič tramvaje vždy na Vás počkat, či se obětujete a těch několik minut vyčkáte na další tramvaj. Většina z nás nikdy schválně neujíždí, jen opravdu na každého jednotlivce ne vždy můžeme čekat…
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
