Zápisky občasného tramvajáka (43): Výlukově na Synkáč

To je tak, když stále výpravnu telefonicky otravuji, zda na nadcházející víkend nevypadnula nějaká směn. Zrovna na nastávající víkend mám naplánovanou směnu pouze na neděli a pak mi volá sám vedoucí, zda chci jet taky v sobotu. Tohle prostě už z principu nemohu odmítnout. Obdržel jsem odpolední 10tku. Jaké to příjemné zjištění, že bude příslušný víkend ve výluce.

Linku č. 10 mám rád. Tentokrát se na ní ale budu muset obejít bez mých oblíbených úseků. Směrem od Ďáblic totiž z Flory pojedu přímo po trase linky č. 11 na Muzeum a na Náměstí Bří Synku, kde bude blokovou smyčkou ukončena. Po Vinohradské ani po Bělehradské jsem dlouho nejel, naposledy v září s linkou č. 13, respektive v červenci výlukově s linkou č. 16 (také na Synkáč). Jako „kobylisák“ se na tyto tratě podstatě nedostanu, proto jsem se na směnu těšil.

Zastávka Italská je směrem k Muzeu umístěna poměrně ve strmém klesání. Že to tu klouže i bez listí dokazovala vrstva písku v přední části zastávky. Přesně tam, kde se začíná intenzivně dobržďovat k cílenému zastavení. Samozřejmě jsem věděl, že si tu musím dávat pozor a do brzdy jít dříve, přesto mě to tady i tentokrát překvapilo. 

Když jsem zastavil poprvé, uvědomil jsem si, že problém s dobržďováním v této zastávce jsem měl už předtím. Poprvé se soupravou eRPes na 16tce se mi to hezky sklouzlo a sloupek jsem přejel o přední dveře. Se sólíčkem na 13tce jsem se zlepšil, tentokrát to bylo o čumák. A moje premiérové zastavení s vozem 14T vážícím 40 tun? Podstatě o půlku předního článku. Tak snad příští dojezd bude lepší. Jen pro informaci, prázdný vůz T3R.P váží 17 tun, takže souprava 34 tun. Až na 3. příjezd, poslední, to bylo předpisové zastavení.

Blokové obratiště (vystavené okolo bloku domů) Náměstí Bratří Synků vzniklo vlastně propojením dvou tratí. Hlavní trati v ulici Nuselská (kudy jezdí linky č. 11, 14 a 18) a boční v ulici Na Zámecké, kudy jezdí pro zajištění přestupů v zastávce Otakarova noční linky č. 93 a 96. V pravidelném provozu v něm není žádná linka ukončena, využívá se jen při výlukách, pro mimořádné obracení vlaků, či odstavu cviček a dalších služebních vlaků. A proto lze říci, že když je zde odstavená tramvaj, je to zvláštní úkaz. Ulice Na Zámecké je s jednosměrným silničním provozem. Auta mohou ulicí projet jen ve směru od Otakarovy, a směrem opačným mohou jezdit už pouze cyklisté. Tramvaje jsou odstavovány přímo v jízdním pruhu, takže když zde stojí tramvaj, většinou směrem na Nuselskou, blokuje auta chtít jedoucí tímto směrem. A protože je objíždění tramvají zakázáno (tramvaj zde stojí v zastávce), na začátku zastávky je umístěna ojedinělá značka dovolující objíždění tramvají zleva. A kolik řidičů myslíte, že si tuto informativní značku přečetlo? Samozřejmě, že místní vědí, takže hned vjeli povoleně do protisměru. Ti „přespolní“ zůstávali za tramvají stát. A třeba i celou mojí pauzu trvající 6 minut. Když jsem vždy přijel do výstupní, stávala přede mnou výluková  linka č. 36 přijíždějící 3 minuty přede mnou. A pokaždé tam za ní také celou tu její pauzu dlouhou 3 minuty nějaké to auto stálo. Jak tam stálo, nebyl jsem celý v zastávce, takže jsem nemohl otevřít dveře. Proto jsem ho patřičně vycinkal. Jako na potvoru, co začalo manévrovat, tramvaj před ním se rozjela do nástupní…

Přijíždím už v celkem pokročilé odpolední době do zastávky U Kříže směr Palmovka. Vidím pána o berlích, jak jde na zastávku. Zastavuji, otevírám dveře. A pána v zrcátku pozoruji, zda chce se mnou jet. Ke dveřím ale nemíří, takže to vyhodnocuji tak, že jde jen po chodníku. Zavřu dveře, ohlédnu se do zrcátka a koukám, že pán změnil svojí trajektorii a míří k zadním dveřím. Je ale od nich ještě poměrně daleko. „Tak co, mám na něj počkat?“ ale ano. A otevírám mu dveře. Posléze během nástupu na znamení poděkování zvedl berli nad hlavu. Tohle poděkování prostě potěší.

Stojím si klidně o pauze na Ďáblicích, do odjezdu mi zbývá nějakých 5 minut. V tom zahlédnu, jak se ke mně ze zastávky blíží paní. Jsem proto plný očekávání, co po mě chce. „Dobrý den, mohu se zeptat? Jedete na Bulovku?“ „Ano jedu.“ „Děkuji Vám. A mohu si nastoupit?“ Než by přišla zpět do nástupní já bych se akorát rozjížděl: „Ale ano, já Vám otevřu přední dveře.“ A pak že tramvajáci nejsou milí. Musíme být k sobě navzájem ohleduplni, tolerantní a dělat dobré skutky. Hlavně v této nelehké době.

Přes den to je v poměrně v pohodě. Jak se začne stmívat, normální lidé začínají mizet a cestovat začínají všelijaké pochybné existence. A tohle skutečně nerad vozím!

Třeba jako ožralého Ivana nastupujícího na Radhošťské od Flory. Už když jsem přijížděl, v dáli bylo vidět, že se dotyčný potácí. Aby si sednul, musel se od nástupu přidržovat všech madel a záchytných tyčí. Když dosednul, bylo evidentní, že je celý šťasten a na počet úspěchu si hlavu opřel o sedačku před ním. K jeho smůle, nastoupil mi do druhého článku, takže na dohled kamery. A co ci myslíte, měl při nástupu nasazený respirátor? Dal jsem mu přesto chvíli času. Bylo ovšem evidentní, že o sobě vůbec neví. Před Jiřího z Poděbrad jsem se naštval a pustil hlášení o respirátoru. Věděl jsem ale, že to je zbytečné… A hele, Italská a respirátor má nasazený. „Kampak asi pojede? A ví vůbec, kam jedu?“ byl jsem ve velkém očekávání. Nuselské schody a jedu sám, tedy ještě s tímto exemplářem. Bylo mi už proto jasné, že jeho výstup na Synkáči bude s potížemi. Nechtělo se mu, Ivanovi ožralému. Nakonec to ale pochopil a nějakým způsobem, nutno podotknout že bez pomocí všech 4, vylezl z tramvaje. Jen co tramvaj opustil, zavřel jsem dveře. Do toho se ale dotyčný otočil zpět k tramvaji. A začal mačkat tlačítko dveří. To já už se smíchem nad lidskou blbostí chvátal na mé oblíbené WC.

Výjezd ze smyčky na trať směrem do centra je celkem problematický. Výhled vlevo se podobá tomu jako na horní Palmovce směrem od Krejcárku. Řidič se musí významně vyklonit a to tak, že kolikrát musí ze sedačky vstát. Při posledním výjezdu jsem si hlídal, zda nemám auto zprava. Na levou stranu jsem nějak zapomněl, a tak jsem se vyřítil a překřížil cestu autu jedoucímu od shora. Stačilo jen několik vteřin vyjet dřív a byl bych v něm. Naštěstí musel jen trochu řízení strhnout vlevo, takže jsem ho bohužel trochu omezil. Nepříjemný a nečekaný pohled v tu chvíli jsem měl. Vše skončilo v pořádku.

Přecházet koleje hned za tramvají se nemá, natož bezmyšlenkovitě přebíhat. Když už je potřeba koleje přejít, tak v žádném případě ne hned za spřáhlem! Dostatečná vzdálenost je tak 2 metry od spřáhla a než se začne přecházet, je třeba se rozhlédnout vpravo, zda naproti nejede nějaká tramvaj. Samozřejmě to chce také sundat sluchátka… 

Instruktor mě na cvičkách učil, že pokud stojí tramvaj v zastávce, měl bych její zadek míjet v 20-kilometrové rychlosti. Tato rychlost je totiž dostatečná na to, abych případně včas postřehnul přebíhajícího. V horším případě, aby střet s ním byl v rychlosti nižší, čímž bych mu dal šanci na lehčí zranění. Již několikrát se mi to vyplatilo, třeba na Národní třídě, Václaváku, Andělu, či Pavláku.

Dnešní Palmovka. Jedu od Krejcárku a na horní Palmovce před sebe pouštím 8čku z centra. Nikam nespěchám, takže jí nechávám ujet. Míjím protisměrnou zastávku, zastavuji (protože se jí nepřehodila výhybka), proti mě jede 10tka a zahlednu skupinku adolescentů, jak zprava spěchají na tu 10tku. Část z nich stačila přebehnout mezi zadkem 8čky a mnou. Do toho ale vidím, jak se ke mně blíží panťák, 8čka směrem do centra. Část skupiny se již pokouší skočit z nízké zídky podél trati, takže je na nebezpečí upozorním zvoncem. Ignorace. Proto jdu na dlouhý intenzivní zvonec, ovšem ani teď nezabral. Do toho se ta 8čka vyřítila zpoza zadku. A jak se lekli. Samozřejmě, předtím na mě část z nich koukala, proč zvoním. Právě ještě že protijedoucí kolega jel pomalu (třeba i díky zvonci zaznamenal hrozící nebezpečí), jinak by je jistě nabral. Adolescenty jasně nenapadlo, že za tou 10tkou může jet ještě jedna tramvaj.

Nebyla by to směna, kdybych nikoho známého nepotkal. Mám pamatovák na obličeje, navíc celkem dokáži identifikovat některé řidiče z dálky i jen podle posedu, či volby stejnokroje. 

Dojíždím od Biskupcovi na NNŽ a doproti jede 9tka. Hergot, ten obličej znám a proto začnu ještě intenzivněji mávat. Kolega z kurzu se mi potom omluvil, že mě poznal na poslední chvíli. A že mi to za panelem sluší. Tak jsem mu mimo jiné odepsal následující: „O víkendu na poslední chvíli zuřivě mávající řidič v košili a kravatou, tak to budu nejspíš já.“ 

Samozřejmě, jak bylo odpoledne slunečné a linka č. 10 jezdila z důvodu opravy části kolejové konstrukce na Floře po výlukové trase, vylezlo tuto událost zaznamenat na své fotoaparáty mnoho fotičů. Takže jsem byl opět „tramvajovou celebritou“ a všem pro pěknou fotku přibržďoval a mával. Byla sranda se posléze na internetu objevovat.

Text: Karel Martinů


O seriálu Zápisky občasného tramvajáka

Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.