Klasika z Kobylis, nábřežní linka č. 17. Myslel jsem si, že mě na ní již nic nemůže překvapit. A hle. Místo střídání Ke Stírce poprvé střídání na Strossmayerově náměstí. Dojížděl jsem zkrácený spoj, takže po vystřídání jsem měl hned Výstavišti krátkou pauzu. Pauzu akorát na to si své pracovní prostředí zvelebit ke komfortu mému.
Střídající řidič se mě ptal, kdy jsem naposledy měl 17tku. Odpověděl jsem mu, že hodně dávno. Sdělil mi, že na trati do Modřan jsou dvě nové omezenky rychlostí. Jedna 30tka a 10tka. A že ta 30tka navazuje hned na tu 50tku směrem z centra na estakádě a 10tka je mezi Modřanskou školou a Belárií. Na mě to vysvětloval poněkud komplikované. Takže jsem se ho pouze doptal na to, zda ta 10tka je do centra. A on, že ano, že je dobře značená a předvěst je včas. 10tka je pro mě totiž významným snížením rychlosti, takže abych věděl, že směr centrum si musím rozhodně hlídat. Loučíme se a přeje mi klidnou směnu.
Po obratu na Výstavišti míjím protijedoucí 17tku taktéž se 14T. Její řidič si upravuje sedačku, takže evidentně je také čerstvě na trati. Zdraví mě se. „Ááá, řidič menší postavy v rukavicích. Že by kolega Pepa z kurzu jezdil za mnou? To by byla paráda!“ konstatoval jsem. „Tak počkám na Modřany, zda se ke mně bude hlásit,“ usoudil jsem.
Jedu na estakádě do oblouku, a na tachu lehce pod 50. A jaké to překvapení, že místo konce omezenky vidím před sebou tu avizovanou 30tku. Takže hned jdu do prudké brzdy. Čelo návěsti ovšem míjím předepsanou rychlostí.
Příjezd na Levského a příjemné zjištění, že vedle mě stojí můj plánovač. Takže se dáváme do debaty. Do toho za mě přijíždí to pořadí za mě. Chvilka napětí. Byl to Pepa! Nádherné. Takže jsem se těšil do Kobylis, kde ve smyčce máme delší pauzu a dáme řeč. A vzpomínkovou fotku na památku.
Čas odjezdu se blížil, takže jsme museli debatní kroužek s odstupem 2 metry ukončit. Jak dojíždím do nástupní, mezi vozy se objeví Pepa a s ním tramvaják. Další kolega z kurzu. Tahle setkání mě vždy potěší!
Při cestě do centra byla ta 10tka skutečně dobře značená. Posléze jsem jsem vyhodnotil, že kdyby mi střídající řidič řekl, že při cestě z centra je na estakádě nově 30tka a těsně před Belárii 10tka (ve skutečnosti přísnější návěst Pomalu), udělal by nejlépe.
Jedním z míst s poměrně velkým množstvím nehod je levé odbočení na Kapitána Jaroše do ulice Dukelských hrdinů a následná světelná křižovatka (taktéž s rizikovým levým odbočením – řidiči totiž dostávají zelenou shodně s tramvajemi) těsně před zastávkou. Tato místa je proto důležité si hlídat.
Blížím se do oblouku do Hrdinů, zapínám blinkry a zhlédnu vedle sebe taktéž vlevo odbočující auto. Jede ovšem poněkud pomalu. „Že by se čuně chtělo na světlech otočit zpět na Štefánikův most?“ instinktivně proto zpomaluji. A také že ano. Volant vlevo hodí poměrně blízko přede mnou, takže jsem musel jít do brzdy. Do toho jsem pro „žádost“ o ukončení jeho plánovaného manévru použil zvonec. Ignorace. Kdybych křižovatkou jel rychlostí jako obvykle, odbočit by nestihl. Co mě zarazilo, že si své chyb nebyl vědom a spíše mi připadalo, že on se pozastavuje nad mým chováním.
Nájezdová plošina pro vozíčkáře a já? Tohle je skutečně chybná kombinace. Včera kamarádku (co mě na Ďáblice přišla navštívit) zajímalo, jak často ji používám. Řekl jsem, že to je různé. Kolikrát třeba 2x během směny, pak třeba 2 měsíce nic. Současně jsem jí předvedl názornou ukázku jejího použití. Samozřejmě, že mi to přivolala.
Palackého náměstí směr Modřany a na něm se hrdě hlásící vozíčkář. Vozíčkáře jsem do vozu naložil bez žádné újmy. Zeptal jsem se ho, kde bude vystupovat: „Nádraží Modřany.“ Blížím se do zastávky, a to mi už zvoní žádost o plošinu. Zastavuji, vylézám ven a jaké to příjemné zjištění. Vozíčkáři ven z vozu pomáhá jeden z cestujících. Když jsem se rozjížděl, zrovna dojel ke kabině, takže jsem mu na popud ulehčení mi situace poslal úsměv a na rozloučení mávnul.
Ten víkend byl opět slunečný, takže plno lidí vyšlo ven. A kam jinam než také na náplavku. Vyrazili i nejspíše panelákoví lidé, protože co mi někteří předváděli je škoda popisovat. Snad nikdy jsem za směnu tolikrát nepoužil zvonec jako dnes.
Ve zkratce: myslí si že celá tramvaj na ně bude čekat až se uráčí nastoupit, žádný stres při vystupování – nejdříve lidi nastoupí a pak si na poslední chvíli rozmyslí že chtějí vystupovat, za jízdy se nedrží protože přece tramvaj nemůže náhle prudce zabrzdit, tramvaj má rovnoměrně rozprostřené dveře po celé délce takže stejně všichni musí do těch jedněch, pro opuštění zastávky je to nejblíže ze zadních dveří takže všichni nejdříve jimi nastoupí a pak také vystoupí přestože jsou nejužší, s jízdním kolem jedou jen dvě zastávky protože proč by šlapali když se mohu svézt, červená nečervená na přechodu můžeme přecházet vždy.
Skutečně ta jedna cesta z Modřan do Kobylis byla pro mě velice výživná. Proto když jsem ve smyčce zastavil, část mého těla se ihned opřela na panel na styl parašutisty. Jsem na baterky, takže sotva po čtvrt minutě jsem opět ožil.
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
