Zápisky občasného tramvajáka (45): Premiéra na nočce

Nastupuji před týdnem na sobotní odpolední výlukovou 10tku. Střídal jsem Ke Stírce a za Střelničnou mi v kapse od bundy pověšené za opěradlo sedačky zvoní telefon (takže jsem netušil, kdo mi volá a místo toho jsem pouze poslouchal Hafananu mající nastavenou jako vyzvánění).

Byl jsem ten den domluven s kamarádem, že mi udělá fotku z trati. Proto jsem předpokládal, že to je on a chce mi povědět, kde mě vyfotí. Přijedu do smyčky v Ďáblicích a koukám, byla to výpravna Kobylisy. Obratem proto volám zpět a honí se mi hlavou, co může chtít. Co jsem provedl. „Chceš příští víkend noční?“ ozvalo se od výpravčího na druhém konci sluchátka. „A kdyby to bylo?“ „Ze soboty na neděli, 7-hodinovka na 95tce,“ chvíli přemýšlím. „Tak jo, beru ji!“ A výpravčí: „Já ti tedy moc děkuji za pomoc.“ Jupí, splní se mi přání, budu mít nočku. „No jo, ale kudy vlastně 95tka jezdí?“ pátrám v paměti. 

Linkové vedení noček jsem se na zkoušku během kurzu učil tak, že jsem si vytvořil podle sebe logický klíč skládání denních linek. 

Do Kobylis jezdí 93 (100-93=7, ale sem jezdí 17) a 95 (100-95=5, tady ale jezdí její dvojnásobek, 10tka). Tyhle dvě linky jsou ale s nočními prohozeny, takže 93 jezdí postaru (jako dříve jezdila 17tka) do Ďáblic a 95tka jezdí k Vozovně Kobylisy.

Linka č. 95, takže od Vozovny po Biskupcovu jako 10tka, z ní jako o cifru nižší 9tka do CentrálníPřestupníZastávky Lazarská. Z ní opět jako nižší číslo – 8čka jezdí však úplně jinde, takže to bude 7čka. A to jako prodloužená, co dříve jezdila, do Dílen. Vzápětí si ověřuji, že si trasu linky pamatuji správně.

Jelikož doba nepřeje, ani moc jsem se zpočátku na směnu netěšil. Z vysněné směny mě totiž mohl vyšachovat pozitivní antigenní test, nařízená karanténa, či jiná zdravotní potíž. Čtvrtek a držím se. Že by? Pátek, opět pro mě situace příznivá. Probouzím se do sobotního rána celý v očekávání z nočního putování Prahou. To klapne!

Poprosil jsem kamaráda, kolegu z Kobylis, co často jezdí nočky, o rady. Jako vždy mi podal perfektní informace. To víte, nočky, to je úplně jiný svět. 

Lazarská od Václaváku; jak zastavit, abych nevjel v zastávce do bloku výhybky vozu přede mnou – radiový kontakt máš až za zastávkou (což jsem si vzápětí sám uvědomil).

Odjezd na pokyn dispečinku; jak poznám – palubní počítač ti napíše, pípne a zahlásí „Odjezd z CPZ“.

Přestup dle přestupových tabulek; jak se řídím – v Kobylisích čekáš směr Dílny na protijedoucí 93, na Otakarce 96, Průběžné 97, v opačném směru na Koh-i-nooru na 97 a Otakarce 96, žádný garantovaný přestup s busem nemáš.

Jízdní doby; jak jezdit – na 95 jsou utáhlé jízdní doby, je to noční kde na to musíš fakt šlapat.

Na co si dát pozor – jezdí na ní hodně houmlesů.

Co je rozdíl oproti dnu – slabší provoz, nemusíš si tolik hlídat auta.

Jelikož měl v sobotu odpoledne zálohu, pověděl mi i vůz, co budu mít. #8537, a že jezdí krásně. 

Jsem připraven. Zbytek vyplyne v průběhu. Bude to pro mě taková směna do neznáma.

Podstatě po 2,5 měsících budu mít eRPeso. To jsem naposledy měl na silvestrovskou 14tku. Vlastně kecám, eRPeso jsem měl hned první víkend v novém roce na krátké 3-hodinové 2jce. V práci jsem si proto jedno eRPéčko lehce ošahal. Osvěžil si rozložení panelu řidiče, princip fungování jednotlivých prvků a prošel nejčastější technické závady a jejich řešení.

Životabudiče, povinná to výbava do batohu pro některé řidiče. Tak jako na směny s brzkým ranním nástupem jsem si do batohu sbalil hroznové víno na uzobávání, margotky pro doplnění sacharidů a na nervy. Normálně bych měl také kafe v termosce. Pro práce přes noc ale vím, že mě podrží jedině energiťáky. Na ty jsem ale během nákupu zapomněl, takže jsem se pro ně vracel. A pak ledový čerstvý vzduch, ten si ve voze vyrobím výrazným otevřením šoupacího okna.

Jsem připraven na výjezd, vůz nakódován, já načančán. Kravaťák z Kobylis. Pořizuji si památeční fotku z vozovny a následně se o ní dělím na facebooku.

Dojíždím na Kobylisy, takže by tu už na mě podle kamaráda měla čekat v protisměru 93jka. Nikde nic. Dle vozáku tu skutečně žádný garantovaný přestup v tento čas nemá být. 22:11:05, všichni ve voze, v tištěném vozáku mám odjezd v 22:11. Nádhera, zavírám dveře a odjíždím. „Píp, předjetí víc než 40 vteřin,“ a sakra! Jakto? Takto, když je v zastávce garantovaný přestup, je daná zastávka na dvou řádcích. Jeden čas je totiž příjezd, druhý odjezd (rozdíl v nich je minuta). A i když zrovna v tento čas zde žádný garantovaný přestup nebyl, měl jsem minutu čekat. Prostě jsem se nepodíval na čas napsaný v palubním počítači, ale ve vozáku. A v něm jsem se na odjezdu nesprávně řídil podle času příjezdu. 

Již od Bulovky jsem si po Lazarskou vezl stabilní zpoždění 2,5 minuty. To jsem posléze vezl také od Otakarky po Dílny. Směr opačný, to samé. Celou směnu. Nutno podotknout, že jsem se nějak necoural, ba naopak. A to lidi podstatě na zastávkách nebyly, takže jsem mnohdy jen zastavill a dveře neotvíral. A v Prdelních Lhotách, jako třeba od Černokostelecké po Dílny, jsem kolem sloupků pouze profrčel.

Senovážné náměstí. Zásluhou zpoždění mě předjela 94ka od Masaryčky. „A kde je 96tka,“ pomyslel jsem si. A v tom jsem ji zahlédl, jak již uhání od Jindřišské. Na Václaváku, kontrolním bodu, byla brzy, takže jsme se zde zavláčkovali. 

94ka přede mnou zavírá dveře, činím tedy taktéž. Zatímco ona již v poměrně vysoké rychlosti míjí zastávkový sloupek, já musím opět zastavit. Podle vnitropodnikové směrnice totiž, když v prostoru zastavím jako třetí vozidlo v pořadí, musím opět zastavit (u sloupku). 

Když jsem jel o kolo později, na Senovážném nikdo nikde. „Že bych byl na CPZ první?“ říkal jsem si. Lazarská a zastavuji vedle sloupku: „Wow, jsem první, tak kde jste další nočky?“

CentrálníPřestupníZastávka Lazarská, ojedinělé místo noční dopravy nejen v Praze, ale také Evropě. V jeden čas se tu několikrát během noci střetne všech 9 nočních tramvajových linek a ty se posléze na pokyn dispečera rozjedou do nejrůznějších koutů Prahy. 22.45:00, už má být odjezd a stále nic. 22:45:15: „Píp, odjezd z CPZ“. Přesně tak, jak kamarád pověděl. A opět musím zastavit u sloupku. Zdravím dispečery sedící v pohotovostním vozidle dozorující právě přestupu a uháním do Jamrtálu.

Ostrčilovo náměstí. Dvě paní mají po zastavení ke mně namířeno. Ovšem zastavují se. Situaci proto vyhodnocuji tak, že mohu dveře zavřít. Ale ne, jedna z nich chce skutečně nastoupit. Dle její chůze poznávám, že má trochu upito. Zastávka je bez nástupního ostrůvku, takže jí nástup po schodech trochu zabral. Paní je již nahoře, takže zavírám dveře. V tom pohledem do zrcátka zabírající salón zpozoruji, jak se paní skládají nohy jak nějaké žirafě a letí po schodech. Nohy nahoře a hlava dole. Pohotoví, ne také zrovna moc čilí, cestující jí začínají pomáhat nahoru a postavit na nohy. Chvíli to trvalo. Pád nevypadal nějak příjemně, takže jsem otevřel dveře od kabiny a zeptal se, zda je v pohodě, zda není zraněná. A že to je dobré. Žádné zranění jsem neviděl, takže jsem usoudil že ok. Ještě že jsem zavíral dveře, takto se o ně totiž hlavou opřela. Kdyby byly dveře otevřené… Auu! Vhod další potvrzení toho, že štěstí přeje ožralým. Její výstup na Strašnické byl již v pohodě. Naštěstí.

Otakarova. Zde je garantovaný přestup s linkou 96 směr Spořilov jedoucí od I. P. Pavlova. Momentálně ale po Bělehradské jezdí díky opravě trati na Náměstí Míru také 97čka. Normálně se s ní mám setkat až na „Kohinoru“ a z Průběžné (kde je mezi námi garantovaný přestup) pak jede do Hostivaře. Na Otakarce se dostala přede mně. Paráda. Tohle skutečně nemám rád. Lepit se stále někomu na prdel a do zastávky být nucen dobržďovat bezpečně, když přede mnou někdo stojí.

Další kolo jsem takové „pochybení“ nechtěl dopustit, takže jsem se snažil na Otakarku přijet jako první. A to se mi povedlo.

V opačném směru se ale na Průběžné pokaždé ta 97čka přede mě dostala. 

Vhod co nadělám. Takže hlavně do zastávek musím začít brzdit dříve a k tramvaji stojící přede mnou to dovalovat v nízké rychlosti. Žádné železo (čtete střetnutí tramvají) totiž nechci!

Ani z Lazarské směr Kobylisy jsem nechtěl jet za někým. Světla mi přála, takže skutečně jsem aspoň jednou jel přes Václavák jako první.

Bohužel, jsou mezi námi řidiči tací, co občas vědomě někomu ujedou. Třeba jako teď řidič spoje linky č. 94 z Jindřišské směr Masaryčka. Byl to ukázkový příklad odpornosti.

Vůz má otevřené dveře, zezadu ho dobíhá pán. Pán mává, a hlásí se o žádost o nástup. Pán je již u zadku, dveře se zavírají, stoupne si před dveře, mačká tlačítko a tramvaj odjíždí. Pán byl ohromě naštvaný, nedivím se mu. Řidič musel dobíhajícího skutečně vidět, když nikdo jiný na zastávce nebyl. A čas na to mu otevřít měl.

Stejné půlkolo o 10 minut později. Dojíždím na Krejcárek a zpoza křoví se objeví pes a jeho uhánějící páníček. Jak se k nim blížím, páníček začíná zběsile mávat. Zajisté, že neujedu a vyčkávám. Jen jsem se bál, že mi vběhnou pod vůz. Přechod pro pěší je totiž v prostoru zastávky. Vlčák utíkal bez vodítka a samozřejmě i košíku (vždyť se byl venčit), tak mi i nastoupil. Páníček ovšem sotva co dosedll, vlčáka si k sobě přivolal, přivěsil na něj vodítko a začal ho opatřovat náhubkem. Tak to má být.

Každou konečnou jsem vždycky někoho musel z tramvaje vyhazovat. I teď po dojezdu na Vozovnu Kobylisy. Dojel tam se mnou i ten pán s vlčákem. Již si oblékám respirátor, otevírám dveře od kabiny a v tom ten pán na spícího: „Tak pojďte, jste na konečný, vystupujeme.“ Spící ožil, a já dotyčnému poděkoval. Klobouk dolů! Respekt.

Již jsem si jednou stěžoval na dlouhé pauzy na konečných. Že mě nebaví, že raději jízdu. Dnes to byl extrém. V Dílnách pauza 39 minut, v Kobylkách 36. Jako optimum beru 25 minut. To si v klidu stihnu dojít na záchod, dát si jídlo a protáhnout se. Kolikrát se stihne i ten krátký pokec. To je také pro mě vyhovující délka pauzy, kdy se udržím koncentrovat na řízení.

Rozjíždím se na zátah ze zastávky Kobylisy a vidím zprava od Ďáblic na světlech taktéž do Kobylek zatahující 93jka. Podle času zátahů jsem zjistil, že zátah máme minutu po sobě, já první. 

Jak mi pak kamarád řekl, povedl se mi zajímavý kousek, tu 93 se mu totiž podaří podjet jen málokdy. To víte, z centra se většinou chytí nějaké zpoždění a plánovaná minuta, co to je?. Jsem prostě dobrej!

Zátah, jupí! Kolegové, co jeli na ranní, mi ve výstupní z vozu vyhnali dva spáče (ti už snad se mnou jeli ze Strašnic). Takže jsem jim poděkoval. 

Přijíždím k přejímce, stahuji hrazdu pravého zrcátka a to už ke mně přichází depák. Mám to odstavit na 5. kolej, takže tu, ze které jsem vyjížděl. Najednou začíná co si vrčet. Mycí rám. „Jeee, budeš umytá a čistá!“ zvolal jsem nahlas. Vím, jsem pošuk.

Po objízdné koleji objedu depo a přijíždím na kolejovou harfu. Koleje nejblíže ke mně jsou volné, tedy ty s nižšími čísly. Takže nikoho z této strany depa při přestavování výhybky během zpětného pohybu nebudu blokovat  

Teď si jen zjistit, v kolik vyjíždí nejbližší tramvaj. Zjišťuji, že za chvíli má vyjet 10tka a po ní za 2 minuty 17tka. „To bych měl stihnout se mezi nimi „obrátit“ a nezablokovat tak 17tce výjezd,“ říkám si. 10tka se rozjíždí, a já za ní.  Jelikož tím, že jsem si všechny výhybky sjel koly při cestě k vrátnici (kde se zastavuje a odtud provádí zpětný pohyb), stačilo mi přestavit pouze jednu vexli. Tu na 5. kolej. Po chvíli už stojím před vraty. Otevírám vrata, zdravím zevlující depáky a vycházím z úžasu. Dojíždím přesně na to místo, odkud jsem vyjížděl. Za měřící Pomeranč, vůz T3 #5521. Vedle stála 14T evidenčního čísla #9150. Citová záležitost, s ní jsem totiž měl první samostatnou jízdu. 

Cesta domů byla jiná. Zatímco po zátahu většinou čekám dlouho na své spoje, dnes jel jeden za druhým. Bylo brzy ráno, takže ranní vypravování spojů linek z vozoven bylo v plném proudu.

Uff! Směna plná ožralých Ivanů, zfetovaných našinců a spících béďů skončila s úspěchem. Bylo to ale 7 hodin a 7 minut a 87,6 kilometrů mnoha nových zkušeností a poznatků. Jsem za ní nesmírně rád. Vždyť, kdy jindy se mi poštěstí jet liduprázdnou noční Prahou. Snad ale bude brzy lépe…

Dnes, respektive včera to bylo ježdění diametrálně odlišné od všech předešlých. Na silnicích žádný provoz, chodníky prázdné, podstatě žádné zdravení si s protijedoucími kolegy. Raději si budu hlídat auta a rušný provoz v ulicích, než pouze pochybné cestující a trnout strachy co mi udělají. Ani ty kochací výhledy, na které jsem se tolik těšil, jsem si neužil. Jak jsem to stále hnal a pozoroval dění v salónu, neměl jsem příležitost vstřebat si do paměti nasvícenou Žižkovskou věž, Pražský hrad, hradby Vyšehradu, či úchvatný pohled na světélkující jih Prahy z estakády Krejcárek. Jednoduše jsem zjistil, že mi chybělo vše to, co mě při řízení naplňuje a tolik na něm baví.

Byla to nezapomenutelná Długa noc.

Text: Karel Martinů


O seriálu Zápisky občasného tramvajáka

Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.