Byla to skutečně nečekaná směna po kolegovi jdoucím do karantény. Nedělní ranní pořadí na víkendové náhradní tramvajové dopravě XC suplující trasu metra C mezi Florencí a Ládvím během údržbových prací. Náhradka se na Florenci řetězila s linkou č. 24 jedoucí do Kobylis, takže obě linky byly shodně délkově trvajícími alternativami v relaci Florenc – Kobylisy.
V sobotu, jelikož bylo hezky, jsem nelenil a vyšel výlukovou linku profotit. Sněhová pokrývka, nádherné slunko, jen ten mráz nemusel být. Samozřejmě jsem se zastavil na profláklých místech jako byl příjezd do zastávky Štěpničná, či Trojská. A snil jsem o tom, že by to počasí mohlo vydržet do zítra, aby se mi radostněji jezdilo. Nádherné počasí vskutku vydrželo a já si lehce po půl deváté začínám připravovat k výjezdu nešizené 14T.
Vyjíždím z vozovny směr Sídliště Ďáblice, takže jsem byl plný očekávání, zda mě tentokrát čočky křižovatky Kobylisy poslechnou a dají mi volno do mého požadovaného směru pro odbočení vlevo na Střelničnou. Posledně jsem totiž na nich přes 5 minut uvízl, takže jsem je musel projet…
Splítková výhybka před Březiněveskou se mi přehodila do správného směru. První úspěch. Odjíždím ze zastávky a zpozoruji, že výzvové návěstidlo křižovatky mě přijalo správně. Zastavuji před čočkama. Do toho od města přijela 17tka. Chvíle napětí. A zhruba po půl minutě volno vlevo se mi před očima naskytlo. Vyrážím! Dnes tentokrát žádné drama.
Trasa linky 24/47(XC) byla následující. Ze Sídliště Ďáblice na Ládví, Kobylisy a přes Trojskou na Nádraží Holešovice, Výstaviště Holešovice, Strossmayerovo náměstí a Vltavskou na Florenc. Zde proběhla změna orientace a pokračovalo se přes Palmovku do Kobylis jako linka č. 24.
Na trase byly dvě zpestření. Průjezdy v pravidelném provozu žádnou linkou pojížděnými oblouky a kódování palubního počítače uprostřed trasy.
My srdcaři si užíváme průjezdy jinak nepojížděnými oblouky. Prostě cítíme euforii z toho, že nás koleje vedou tam, kudy normálně neprojedeme. Oblouk první od Štrossu na Vltavskou. Mlask. Oblouk druhý těsně před Vltavskou vpravo na Těšnov (dodnes si pamatuji, že jím dříve projížděla linka č. 26 na relaci mezi Masaryčkou a Letnou). Mlask podruhé. Jen co euforie opadla, i díky nádhernému výhledu z Hlávkova mostu na Žižkov a Pražský hrad, tep se zvýšil potřetí. Oblouk mezi Těšnovem a Florencí. Vždy jsem si průjezdy těmito oblouky užíval.
Kódování. Když se na trase linky změní číslo linky, aniž by vůz zajel do smyčky, ale pokračuje s cestujícími dále, hovoříme o takzvaném řetězení. Dřív se takto pravidelně řetězily linky č. 14 a 24 na Ortenově náměstí. Dnes to právě byly linky č. 47 (XC) a 24.
Palubní počítač ve zkratce. Je to displej v kabině řidiče do něhož řidič zadává číslo linky a pořadí vozu na něm. Pak orientaci (pod tím se skrývá název, takže číslo linky) a hlásič (ten ukazuje na čelním infopanelu cílovou zastávku, dále hlásí zastávky a přestavuje výhybky do požadovaného směru). Na každé konečné se pak čtyřmístný kód z orientace přepisuje automaticky do hlásiče. Zároveň automaticky přepíše číslo linky, pořadí ponechá. Palubák pak umí další věci, volat dispečera, či hlásit mikrofonem do vozu.
Při odjezdu z Ďáblic jsem měl palubák nastavený takto: 47/207, hlásič 0047, orientace 9047. Kód 9047 mi právě zobrazil název linky XC, kdybych měl jen 0047, zobrazila by se na infopanelu číslovka 47, což by bylo chybně. Vyrážím z Těšnova a musím se překódovat. To proto, protože v orientaci mám místo pro správné překlopení požadované 0047, 9047. Takže 9tku přepisuji na 0 a podle vlepky za sjezdovou výhybkou do smyčky Florenc vyhlašuji zastávku Florenc. Tím se mi automaticky přepsal hlásič na 0024 a orientace přepsala na požadované 0024. Současně jsem byl pro dispečery nově veden jako vlak 24/207. Jízda z Kobylis zpět a na Karlínském náměstí opětovné kódování. To proto, že 24 palubák nedokáže přetočit na 47. Takže 0047, 9047, 47/207. A tyhle činnosti mě provázely celá dvě kola.
Dnes mě neposlouchaly vexle. Jedu první kolo z Těšnova na Florenc, celý natěšený na oblouk a výhybka mi zůstala přímo, respektive po přede mnou jedoucí 14tce k Bílé labuti. Otvírám proto dveře, abych jí přehodil ručně. Tadám dveře pro cestující se mimo zastávku otevírají. Nějak jsem zapomněl, že pro otevření svých dveří musím použít jiné tlačítko, na panelu oproti ovládání dveří cestujících umístěné na zcela jiné pozici. Naštěstí mi nikdo nevystoupil…
Otočení se přes Březiněveskou a příjezd na Vltavskou, a vexle zase po 14tce zůstala vpravo. Další kolo taktéž a to jsem se k ní blížil jako šnek, abych jí dal k rozmyšlení více času. Zde byl proto problém v ovládání výhybky samotné.
Přijíždím na výhybku do obratiště Březiněveská a opět neposlechla. Já chtěl přímo do Ďáblic, ona ale zůstala vlevo. Výlez ven s tágem, přehození do požadovaného směru, ověření si jejího stavu na pomocném výhybkovém návěstidle. Odcházím směrem k vozu a padám na hubu. Totiž, do jazyka výhybky se mi dostala tkanička od boty. Musel jsem proto výhybku přehodit zpět, abych si tkaničku mohl vyndat.
Blížím se od Libeňského zámku ke křižovatce dolní Palmovka a jako kola předešlá vidím, jak od Balabenky přes ní projíždí na lince č. 8 souprava žižkovských T3R.P s výřezy v prostoru podvozků (#8308+8309). Zastavuje v zastávce jako druhá, za linkou č. 1. To už do křižovatky najíždím. „Tak co, mám pokračovat, abych případně nezablokoval křižovatku?“ řekl jsem si. Najel jsem. A obě linky v zastávce stále stojí. Zastavuji proto za 8čkou. Pohledem na svojí prdel jsem zjistil, že blokuji pouze směr pro linku č. 1 na Libeňák. Stále stojíme. „Tak třeba má 1čka invalidu,“ napadlo mě. Jen co jsem myšlenku dokončil, eRPéčka přede mnou dávají varovná světla. „To bude na déle, technická závada,“ povzdechl jsem. A tak do vozu přes mikrofon sdělím: „Vážení cestující, vlak před námi má technickou závadu, takže Vás vypustím předními dveřmi.“ Otvírám přední dveře cestujících a zároveň své, abych mohl výstupu dozorovat. Paradoxně, jen co cestující mě opustili, 8čka se rozjíždí. Pán na mě: „Tak co pojedeme?“ „Teď už ano,“ odvětil jsem a nastoupil jsem do kabiny. „Tak počkejte na mě, já si nastoupím zpět.“ „To je jasný, počkám.“
Sněhová pokrývka v Praze, slunečno, výluková linka. Mnoho příznivců dopravy proto nelenilo a s fotoaparáty vyšly ven. Takže cestou z Ďáblic po Florenc, ale také směrem opačným, jsem podstatě neustále mával a pro hezkou fotku přibržďoval. A těch fotek, kolik mi příznivců pořídilo. Jak jeden kamarád, co mě fotil prohlásil: „Koukám, dneska to bylo šotovypravení. Tolik řidičů mi ještě nikdy nemávalo.“
Bylo to pro mě zajímavé být tentokrát na druhé straně fotoaparátu. Nezvykle ne jako fotograf, ale jako nadšený mávající a přibržďovací tramvaják, srdcař žijící na 600 V!
Text: Karel Martinů
O seriálu Zápisky občasného tramvajáka
Když se splněný sen stává skutečností, aneb vzpomínky na směny jednoho nového pražského řidiče tramvají. Přeci jen, řidič brigádník vnímá na rozdíl od stálých řidičů svojí každou směnu o něco více. To proto, že se v ulicích nepohybuje tak často. Začtěte se do zápisků člověka, pro kterého řízení znamená odpočinek a tramvaje jsou jeho zálibou.
